Bonus

Zajímavosti z Egypta

Výška hladiny Nilu – 7 m štěstí, 9 m katastrofa, 6 m hlad, 7,5 m jistota.

Papyrus – využití nejen jako psací materiál, ale také jako stavební materiál pro čluny, provazy, sandály a naklíčený i jako potravina.

Jako základní surovinu pro výrobu papyru používali staří Egypťané před více než 4000 lety stébla šáchoru papírodárného (Cyperus papyrus), který hojně rostl na březích podél Nilu a který dal papyru jeho jméno.
Postup výroby papyru byl následující: stvoly sklizeného papyru se nejprve oloupaly ze svrchní tuhé zelené vrstvy (z ní se splétaly například rohože) a nařezaly se na různě dlouhé tyče podle toho, jak měl být výsledný papyrus velký. Takto získaná bílá dřeň rostliny se podélně rozřezala na tenké proužky, které se pak rovnaly těsně vedle sebe a na ně se napříč kladla další vrstva.

Vrstev mohlo být několik podle toho, jak měl být papyrus silný. Následně se papyrus tloukl, lisoval ve specielním lisu a hladil. Proužky papyru se spojily tekutinou, které z nich při lisování vytékala. Pak se slisované šáchorové proužky sušily, znovu uhladily. a vyleštily cedrovým olejem Výsledný výtvor měl bílou barvu, která po letech zhnědla. Jednotlivé papyrové listy se lepily za sebe pomocí škrobové kaše, takže vznikl až několik metrů dlouhý svitek.

Na papyrový svitek se psalo násadkami ze seříznutého rákosu, inkoust nejčastěji nahrazovala směs vody, sazí a arabské gumy, t.j. pryskyřice z akácie senegalské (Acacia senegal). V Egyptě se na psaní používala i jiná barviva, jako např. šťáva z dozrávajících ořechů nebo olejové saze. Popsaný svitek se balil do plátna potřeného smolou, aby se uchránil před vlhkem a poškozením.
Velkou výhodou papyru odolnost, skladnost a lehkost, díky čemuž brzy téměř úplně vytlačil ostatní psací materiály, které se do té doby používaly (hliněné, dřevěné, kovové a voskové destičky).

Jako médium k uchování psaného slova se ve starém Egyptě papyrus používal zhruba od roku 2500 př. n. l.. Následně tento způsob psaní převzali staří Římané, od nichž se rozšířil po celém Středomoří. Postupně byl pak od šestého století n. l. papyrus vytlačován objeveným pergamenem. Ovšem v papežské kanceláři se papyrus používal až do první poloviny jedenáctého století.

V dnešním Egyptě tedy starodávné tajemství výroby papyru tedy opět objevili. Zároveň ale ziskuchtiví Egypťané přišli na myšlenku, že i z banánových listů lze vyrobit mnohem levnější „papyrus“. A tak dnes v ulicích po celém Egyptě nabízejí doslova za pár haléřů banánové papyry. Pokud se vám budou snažit „udělat cenu“, nenechte se oklamat. S největší pravděpodobností to určitě nebude pravý papyrus, ale ten banánový. Ale kdo ví, třeba zrovna vám se podaří získat nějaký unikátní kousek.

Chufevova pyramida (též Cheopsova pyramida) je největší pyramidou v Egyptě a je tak stojícím důkazem despotismu vládce Chufeva

  • rozměr základny 230,38 × 230,38 m, současná výška je 137,5 metru původně byla ještě o 2 m na každé straně delší a o 9 m vyšší
  • zabírá plochu 5,15 hektarů
  • původně pyramidy s barevnými pruhy a nahoře se zlatou špičkou
  • chybějící špička CHUF pyramidy sloužila za 2. sv. války jako protiletecká pozorovatelna
  • objem celé stavby činil asi 2 520 000 m³
  • na celou stavbu bylo použito přibližně 2,3 milionu kusů kamenných bloků (každý z nich váží cca 2,5 tuny), jejichž celková hmotnost je 5 000 000 tun
  • podle záznamů historika Hérodota pracovalo na stavbě v tříměsíčních intervalech okolo sta tisíc otroků po dobu asi 20 let – dnes odborníci říkají, že na stavbě pracovalo něco přes 30 tisíc dělníků, někteří mluví dokonce o pouhých 10 tisících
  • užití zvedacích nástrojů, ramp a speciálních saní pro dopravu materiálu (klouzají po mokrém bahně)
  • vytesány tři pohřební komory v nitru pyramidy – umístěné v různých výškách přibližně nad sebou – stěny jsou obloženy osmi vrstvami vápencových
  • v pohřební komoře dodnes stojí sarkofág z jednoho kusu žuly
  • hrobka, tělo faraona i pohřební výbava vykradena již v dávných dobách
  • v pozdějších dobách hrobky vytesané ve skalách v Údolí králů a Údolí královen
  • panovníci pohřbíváni s úžasnými poklady (hroby vykrádány)
  • každé ráno vybraní kněží, kteří vítají boha Re, obcházejí pyramidu, kropí ji svěcenou vodou a rituálně ji očistí
  • v multifunkčním komplexu je zaměstnáno mnoho obslužného personálu starající se o pyramidu – dokonce i  pekaři, kuchaři, prádelny, trhovci, služebníci kněží, malé bytečky i luxusní apartmány

Když Napoleon v 19. století dobýval Egypt, pronesl výrok:“ Vojáci! Víc jak čtyřicet století hledí na vás z výšky těchto pyramid.

Pyramidy nejsou jen výsadou Egypta, v nejrůznějších formách je možné vidět je i jinde ve světě: např. v Číně – Bílá pyramida, pyramida na Kanárských ostrovech, na Yucatánu, v Mexiku.

Mumie a mumifikace

Egypťané se snažili zabránit rozkladu těl zemřelých panovníků a jejich žen – mělo jim to umožnit pokračování dalšího života po smrti. Mumifikovány byly dokonce i královské kočky.

Mumifikace = dlouhodobý proces

  1. Nejdříve z mrtvého vyňali mozek a vnitřní orgány, které uložili do kamenných váz – kanop. Ponechali pouze srdce, které mělo být zdrojem duše.
  2. Tělo obalili solí zvanou natron (uhličitan sodný) – vysušení
  3. Dutiny mrtvého vyplněny lněným plátnem, natronem, pilinami a vonným kořením
  4. Tělo zabalili do obinadel a mezi jednotlivé vrstvy vkládali amulety
  5. Na tvář mumie připevnili masku a potom se nad mrtvým modlil kněz oblečený jako bůh mrtvých Anup.

Mnoho lidí v souvislosti s vylupováním a výzkumem pyramid umírá – podivná úmrtí (zřejmě plísně vyvolávající horečnatá onemocnění způsobující selhání krevního oběhu). Ale že by kletba faraónů?

Ve 20. století výzkumy pomocí speciálních přístrojů – objeven nezvykl zdroj síly, který působí jako Slunce, ale ne na horizontu, nýbrž pod pyramidou (až 1000 stupňů Celsia).

Neobyčejný příběh: pojí se s narozením geniálního jazykozpytce Jeana-Francoise Champoliona. Jedné noci roku 1790 dá Jacques Champollion (otec Jeana), knihkupec v malém francouzském městečku Figeak, povolat k lůžku své těžce nemocné ženy místního čaroděje Jaqoua. Ten poručí, aby nemocnou položili na horké byliny a napojili ji horkým vínem. Pak Jaquoa nad ženou prováděl různá kouzla a prohlásil: „Je uzdravena a je matkou! Pod srdcem nosí chlapce, který dobude slávy, co přetrvá staletí“…A tak se za pár měsíců narodil Jean-Francois Champollion se snědou pletí. Od malička mu všichni říkali Egypťan. A byl to on, kdo jako první rozšifroval egyptské hieroglyfy z pyramid díky trojjazyčné Rosettské desce – náboženské texty.

ČATURANGA – ŠATRANDŽ – ŠACHY

Šachy nebo šach (z perského šáh, panovník) jsou klasická desková hra pro dva hráče, v soutěžní podobě zároveň považovaná za odvětví sportu.

Šachy vznikly v 15. století v jižní Evropě úpravou perské hry šatrandž (dovezena do Evropy v průběhu křížových výprav) , následníka staré indické hry čaturanga.

Čaturanga = „čtyři součásti vojska,“ pěchota, jízda, sloni a válečné vozy, předobrazy dnešních šachových pěšců, jezdců, střelců a věží.

V Číně se šachy hrají pod názvem siang-čchi (též „čínské šachy“).

Nejstarší evropský šachový text, latinská báseň Versus de scachis, je datována kolem roku 997. Na Pyrenejském poloostrově, kam hru přinesli Maurové v desátém století, vznikl ve 13. století pod vládou Alfonse X. Moudrého slavný rukopis Libro de los juegos (Kniha her), který vedle vrhcábů a kostek popisuje i šatrandž.

Nejstarší dochovaná tištěná šachová kniha – Repetición de amores y arte de ajedrez (Opakování lásky a umění hry v šachy) španělského kněze Luise Ramireze de Luceny, vyšla v Salamance roku 1497.

První zmínka o šachu na českém území je v latinsky psané svatovojtěšské legendě z poloviny 12. stol., prvním česky psaným dílem o šachu jsou Štítného Kniežky o šašiech, které zachycují tehdejší znalosti o dějinách šachu a vysvětlují tahy jednotlivých figur a jejich symboliku.

Mezi české panovníky, kteří rádi hráli šachy, patří Přemysl Otakar I., Jan Lucemburský, Jiří z Poděbrad a Vladislav Jagellonský. K obdivovatelům šachové hry patřil také Jan Amos Komenský, s oblibou je hrával též jeho přítel, malíř Rembrandt van Rijn.

Rozdíl šatrandž a šachy

Některé kameny v šatrandži měly mnohem omezenější možnosti pohybu, než mají jejich moderní nástupci. Alfil, předchůdce střelce, skákal pouze o dvě pole po diagonále a předchůdce dámy vezír se pohyboval o jedno pole diagonálně. Pěšci neměli právo dvojkroku z výchozího postavení a na poslední řadě se směli proměnit pouze ve vezíry, tedy velice slabé figury. Byly i jiné odlišnosti, například neexistovala rošáda.   V 15. st. nejnápadnější změnou byla podstatně zvýšená bojová schopnost, královny, a proto se tehdy našemu šachu říkalo na odlišení od šatrandže „královniny šachy“ nebo „šach šílené královny“. Nová pravidla se rychle rozšířila po celém Západě. V zásadě se už shodovala s dnešními pravidly vyjma některých ustanovení o konci hry a patu, která se lišila od místa k místu a byla ustálena až počátkem 19. století.

Centry šachového života té doby byly kavárny ve velkých evropských městech jako Café de la Régence v Paříži a Simpson’s Divan v Londýně.

Během 19. století se rychle rozvíjela organizace šachového života. Vzniklo množství šachových klubů, knih a časopisů. Konaly se korespondenční zápasy mezi jednotlivými kluby.

První moderní šachový turnaj se konal v Londýně roku 1851 a překvapivě jej vyhrál do té doby málo známý Němec Adolf Anderssen. Anderssen byl oslavován jako nejlepší šachista své doby a jeho líbivý, energický – ale z dnešního hlediska strategicky mělký – útočný styl byl hojně napodobován.

Američan Paul Morphy, výjimečné šachové zázračné dítě, během své krátké kariéry mezi roky 1857 a 1863 zvítězil nad všemi důležitými konkurenty včetně Anderssena. Morphyho úspěch byl založen na kombinaci skvělého útočného umění a zdravé strategie = intuitivně chápal, jak má správně připravit útok.

První oficiální mistr světa v šachu, Wilhelm Steinitz, svůj titul vybojoval v roce 1886; jeho dnešním následovníkem je indický šachový velmistr Viswanathan Anand. Nejlepší současný český šachista je David Navara, šachistka Kateřina Němcová.

Roku 1914 ruský car Mikuláš II. poprvé formálně udělil titul šachový velmistr, a sice pěti finalistům turnaje v Petrohradě (Lasker, Capablanca, Aljechin, Tarrasch a Marshall). Na tuto tradici později navázala Mezinárodní šachová federace (Fédération Internationale des Échecs, zkratka FIDE), založená roku 1924 v Paříži.

Roku 1993 se Kasparov a Nigel Short rozešli s FIDE, zorganizovali svůj vlastní zápas a založili konkurenční Asociaci šachových profesionálů (Professional Chess Association, zkratka PCA). Až do roku 2006 pak existovali paralelně dva mistři světa a dva šampionáty. Ke sjednocení obou titulů došlo roku 2006.

Ve druhé polovině 20. století začaly být v šachu používány počítače; v počátcích jejich vývoje se vytvoření šachového programu považovalo za dobrý test schopnosti počítačů napodobit lidské myšlení. Zpočátku nedokonalé programy se postupně zlepšovaly a roku 1997 vyhrál speciální šachový počítač firmy IBM zápas proti mistru světa Garrimu Kasparovovi. Počítače v roli sekundantů a rozsáhlé databáze partií a pozic umožnily také zlepšení přípravy šachistů. Značné popularitě se těší i hraní šachů po internetu.

Pravidla šachů

Šachy se hrají na šachovnici, čtvercové desce rozdělené na 8×8 polí střídavě černých a bílých. Každý hráč má na počátku hry celkem 16 kamenů šesti druhů: krále, dámu, 2 věže, 2 střelce a 2 jezdce a 8 pěšců. Hráči, označovaní jako „bílý“ a „černý“ podle barvy kamenů, kterými hrají, střídavě provádějí tahy, tedy přesuny kamenů po šachovnici. Cílem hry je mat, takové napadení soupeřova krále, které nelze odvrátit. Šachy neobsahují prvek náhody, partii rozhodují schopnosti a znalosti hráčů.

Před začátkem hry (šachové partie) se šachovnice postaví tak, aby měl hráč po pravé ruce první pole bílé a určí se, který z hráčů bude hrát bílými kameny. Tento hráč se označuje jako bílý a jeho soupeř jako černý. Kameny se postaví do výchozího postavení. Bílý partii zahájí, a poté se hráči v tazích pravidelně střídají, nikdo se svého tahu nemůže vzdát. Tah každého hráče sestává z přesunutí jednoho kamene v souladu s pravidly (výjimkou je rošáda, při které se současně přesune král i věž). Žádným tahem se nesmí kámen přesunout na pole, na kterém již je jiný kámen stejné barvy. Tah na pole s kamenem soupeře se nazývá braní; soupeřův kámen je takovým tahem odstraněn ze šachovnice.

Každý druh kamenů se pohybuje jiným způsobem. Všechny s výjimkou jezdce se posouvají přímou čarou (po řadách, sloupcích nebo diagonálách) tak, že nesmějí žádný jiný kámen „přeskočit“.

  • Král se pohybuje o jedno pole v libovolném směru, přímo i po diagonále. Druhým způsobem tahu krále je tzv. rošáda: pokud se král a některá z věží ještě nepohnuli, král se přemístí o dvě pole směrem k věži a věž přes krále na pole, které král právě přešel. Všechna mezilehlá pole musejí být volná, král nesmí stát před rošádou v šachu a nesmí přejít přes pole ohrožené soupeřem. Žádným svým tahem se král nesmí dostat na ohrožené pole, tj. na pole, na které by se v příštím tahu mohl přesunout soupeřův kámen a tím krále brát.
  • Dáma se pohybuje po sloupcích, řadách nebo diagonálách o libovolný počet polí.
  • Věž se pohybuje po řadách a sloupcích.
  • Jezdec se pohybuje skoky ve tvaru písmene L (dvě pole rovně a jedno stranou, respektive jedno rovně a dvě stranou) bez ohledu na to, stojí-li na mezilehlých polích nějaké kameny. Jezdec při každém skoku změní barvu pole, na kterém stojí: z bílého pole se dostane vždy na černé a naopak.
  • Střelec se pohybuje po diagonálách. Jelikož ty mají na šachovnici stejnou barvu, střelec nikdy nezmění barvu pole, na kterém stojí; proto se hovoří o střelci bělopolném nebo černopolném.
  • Pěšec se může posunout o jedno pole vpřed, pokud je toto pole neobsazené (ze základního postavení se může posunout i o dvě pole vpřed, pokud jsou obě prázdná). Navíc může brát soupeřův kámen, který je na úhlopříčně sousedícím poli před pěšcem. Pokud pěšec ohrožuje pole, které soupeřův pěšec přeskočil tím, že z úvodní pozice postoupil o dvě pole, pak ho může tento pěšec vzít, jako by soupeř postoupil pouze o jedno pole. Tento tah, nazývaný braní mimochodem (nebo en passant), lze uskutečnit jen bezprostředně poté, co soupeř svým pěšcem takto táhl. Pěšec, který postoupil na poslední pole desky (osmou, resp. první řadu), je ve stejném tahu odstraněn z desky a nahrazen na tomto poli dámou, věží, střelcem nebo jezdcem podle okamžité volby hráče (tzv. proměna). Působnost proměněného kamene je okamžitá, tzn. může například dát šach nebo se účastnit matování.

Králové, dámy, věže, střelci a jezdci se označují slovem figury. Pojmem těžké figury se rozumí dámy a věže, zatímco jezdci a střelci se nazývají lehké figury.

Pokud hráč nějakým tahem napadne soupeřova krále, tzn. táhne tak, že by příštím tahem mohl krále brát, říkáme, že soupeřovi dalšach. Pokud taková situace nastane, soupeř je povinen hrát tak, aby tuto hrozbu odvrátil. Pokud však neexistuje žádný takový tah, který by hrozbu braní krále odvrátil, znamená to mat, konec hry, vítězství hráče, který takto soupeřova krále napadl.

Hra končí vítězstvím také v případě, že se druhý hráč vzdá. Nerozhodný výsledek, remíza, může nastat dohodou hráčů (jeden remízu nabídne a druhý ji přijme), a dále v situaci patu (hráč není v šachu, ale nemá k dispozici žádný dovolený tah), trojím opakováním stejné pozice, redukcí počtu kamenů tak, že zbylými kameny už nelze dosáhnout matu, a konečně jestliže oba hráči provedli 50 po sobě následujících tahů, aniž by přitom sebrali kámen soupeře nebo táhli pěšcem.

V soutěžním šachu je hra limitována časem, pro jehož měření se používají šachové hodiny. Ty každému z hráčů měří čas samostatně v době, kdy je na tahu a přemýšlí.

Důležitou složkou šachu je šachová teorie, která má dnes charakter vědy. Kompoziční šach rozvíjí umělecký aspekt šachů. Výuka a hraní šachů se doporučuje jako způsob, jak zlepšit kvalitu myšlení a rozvinout příznivé charakterové vlastnosti. Šachy jsou jednou z nejpopulárnějších her světa, kterou hrají miliony lidí jak neformálně pro zábavu, tak i v soutěžní sportovní podobě.

 

Řekli o husitství

František Palacký: „Nic nebylo jejich úmyslům vzdálenější než útok a válka; ne oni, ale jejich protivníci vyvolali krveprolití a hrůzy ničení. Oni byli první v Evropě, kdo ne pro pozemský majetek, ne pro světskou moc a vládu, ale na ochranu ohrožených nejvyšších lidských statků, práva na sebeurčení a svobody svědomí, jen z donucení sáhli ke zbrani a strašlivý dlouhý boj proti celému ostatnímu světu, který nezamýšlel nic menšího než jejich úplné vyhubení, nejen přijali, ale podivuhodně vítězně dovršili.“

Josef Pekař: „Liší-li se má práce v pojímání české revoluce náboženské, v tom především táborství, v nejednom směru od obrazu kresleného velmistrem naší vědy Františkem Palackým, je to vysvětlit především velikým rozdílem časovým, jenž dělí od sebe obojí konstrukci.
Velikost husitství, jeho patos i jeho ethos je právě v jeho goticko-středověké základně a povaze; ve všem tom stojí nepochybně výše než německý protestantismus, jemuž razil cestu rozličně a jenž nepřestává býti středověkem, třeba že byl již prolomen myšlenkami renesance.“

Tomáš G. Masaryk: „Nemůže být nejasno, čím Hus nám byl a je.
Předně. Husovo životní dílo byl boj za reformu náboženskou; Hus byl náboženským reformátorem. Toť obsah jeho života a smrti, a proto nám je vzorem náboženské opravdivosti. Kdo se chce dovolávat Husa plným právem a doopravdy, musí se ho dovolávat jako vzoru učitele ve věcech náboženských.
Druhé. Budeme se Husa dovolávat pro věc hlavní. Nebudeme tedy věřit v jednotlivostech, co věřil ještě on, neboť v těch věcech jsme nad něho a jeho dobu pokročili; ale budeme se od něho učit stát v poznané pravdě, mít pevné a nezlomné přesvědčení životní, přesvědčení náboženské.
Třetí. Od Husa budeme se učit nespoléhat ve věcech náboženských na vnější autoritu církevní, nýbrž na Písmo a na pravý rozum.
Čtvrté. Smrt Husova a osudy národa našeho v dobách reformace a protireformace musejí nás poučit, že nikdo na světě nemá práva náboženské přesvědčení znásilňovat. Opravdoví ctitelé Husovi budou pro svobodu náboženskou, pro svobodu přesvědčení.“

Zdeněk Kalista: „Myšlenka, že by byl zavrženíhodným členem křesťanstva jako kacíř, jevila se českému člověku, jehož panovník již po tak dlouhou dobu stál na prvním místě křesťanské západní společnosti, nesnesitelná a naopak jej ovládala myšlenka, že je povolán k tomu, aby vedl svým příkladem ostatní národy. V tom smyslu se také Hus stává příkladem většině národa a ten přijímá boj ohlašovaný mu koncilem i nově zvoleným papežem Martinem V. jako věc své cti a příležitost, aby výrazněji uplatnil svůj hlas v rodině ostatních národů křesťanských – a to i proti sebevětší přesile. Z hnutí, jehož ženoucí síly kotvily především v užších poměrech českých, se stává hnutí významu širšího, všelidského.“

Jiří Kejř: „Husitství neodmyslitelně spolutvořilo naše dějiny a náš národní charakter a jeho vzdálené reflexy vyzařují z hloubi středověku až do naší současnosti. Tolikrát bylo zastíněno oponou mlčení, a přece nebylo zapomenuto.“

Petr Čornej: „Každý civilizovaný národ klade ve svých dějinách důraz především na epochy, v nichž obohatil lidstvo o nové hodnoty, kdy dal světu velké osobnosti, nové myšlenkové impulzy či vzory hodné následování. Činí tak Řekové, Italové, Francouzi, Rusové, Němci, Poláci, Španělé, Angličané, Američané, Indové i Číňani, činíme tak i my. Občas, zatíženi pocitem příslušníků malého národa, s určitými rozpaky. Nejen na tomto místě je však třeba rezolutně prohlásit, že jedním z největších vkladů českého národa do světových dějin bylo husitství. A to přes všechny stíny a problémy, které přineslo a jež znamenaly vybočení z dosavadního vývoje i, ruku na srdce, kulturní izolaci od vyspělých západoevropských a jihoevropských oblastí. Jeho jedinečnost spočívá v jiném momentu. Právě husitství představovalo první velký historický pokus uskutečnit reformu života západního křesťanstva úsilím všech lidí, kteří cítili nutnost nápravy společnosti. Teprve o 100 let později ocenila luterská reformace v husitech své předchůdce a uznala jejich prioritu v důslednosti, s jakou vedli zápas za ozdravění života západokřesťanské církve. Naší povinností je proto vědět o husitské epoše co nejvíce, znát její světla a nezamlčovat ani temné stránky.“

František Šmahel: „Husitství pro mne vždy bylo součástí obecných dějin, a proto jsem předem upustil od hledání jeho smyslu pro české dějiny. Nebylo také mým záměrem psát dílo pro každého a tím méně pak promlouvat přes historii k minulému nebo současnému dnešku. Je-li a má-li zůstat historie vědeckým poznáním, ani nelze dbát na všechny. Tím více to platí dnes, kdy se husitství stalo terčem posměšků i kritických výtek a kdy největší z českých snů o lepším světě znovu doplácí na svou osudovou nadčasovost.“

Václav Havel: „Husovo vroucí, bytostné přimknutí k pravdě, k jejímu věrnému následování v hlubokém souladu nejniternějšího přesvědčení a skutků každodenního života zůstává přes proměny věků a dílčích filozofických i teologických náhledů trvalou výzvou duchovního dědictví našeho národa. Zvláštního významu však nabývá dnes, v obecné potřebě hluboké proměny smýšlení a jednání tváří v tvář prahu třetího tisíciletí. …velkým vkladem Jana Husa do evropských dějin byl princip osobního ručení. Pravda pro něj nebyla jen volně přenosnou informací, ale životním postojem, závazkem a nárokem. Tím se začala vlastně stávat rozhodující společenskou veličinou konkrétní a jedinečná lidská bytost a její transcendentálně zakotvená odpovědnost. Tedy přesně to, co by měla ctít a oč by se měla opírat celá moderní civilizace.“

Ferdinand Seibt : „Dějiny husitství mezi léty 1419 a 1431 nás učí vidět ve vnějším ohrožení důležitý svorník pro soudržnost českých revolucionářů, možná ten nejdůležitější. Zvolili sílu, podle které se zorganizovali kolem přijímání z kalicha. A nepřátelská moc je zasáhla s pravděpodobně neslýchanou krutostí. Čtyřikrát byl proti husitům kázán kříž. Za tímto účelem byl v Říši zaveden nový, efektivní daňový systém. Označení Čech jako kacířské země, často v neověřeném a nekritickém nacionalistickém zjednodušení dosáhlo v propagandě mezinárodního rozměru. Přitom nebralo ohled na Čechy žijící v okrajových oblastech, kteří zůstali věrni církvi i králi. Postup křižáků byl nemilosrdný a nečinil rozdílu. Tím spíše se nabízela jednotná obrana.“

Peter Segl: „Existuje sice ještě leckdy rozdílné pojetí, snad také co se týče ocenění husitské revoluce jako ‚anomálie historique‘ (Šmahel). Mezi historiky však panuje jednomyslná shoda v tom, že se u reformního hnutí, spojeného s Husovým jménem, v žádném případě nejedná jen o český fenomén nebo o záležitost dotýkající se jen Římsko-německé říše. Nýbrž že husitství představuje celoevropský, přinejmenším středoevropský problém. Nebo ještě vyhroceněji formulováno, že ‚husité … dělali velké evropské dějiny‘ a jejich ‚revoluce velmi hluboce ovlivnila běh evropských dějin‘ (Seibt).“

Joseph Seifert : „Tam, kde jsou názorové odlišnosti, je třeba je otevřeně přiznat. A smím-li zde mluvit jako katolík, tak nesmí katolická strana v procesu vzájemného přibližování činit vůči Husovým mylným filosofických a teologickým naukám žádné koncese, ba ani nesmí bagatelizovat názory, jež vedly Husa do skutečného konfliktu s katolickou církví. Toho by si Husité, jež čestně hledají pravdu, ani nemohli cenit. Zároveň musí katolická strana přiznat existenci oněch často do nebe volajících neřádů, proti nimž Hus a ostatní reformátoři vystupovali. Prohřešky (na obou stranách) se nesmějí zastírat či cynicky bagatelizovat. Také nemáme právo se vnitřně povyšovat nad minulé generace, nýbrž uznat, o kolik vážněji braly pravdu než my, a také si uvědomit, že bychom i my bez Boží milosti a spolupráce s ní mohli dospět k podobným nelidskostem…“

Ženy Karla IV.

Blanka z Valois

Blanka z Valois, narozená roku 1316. byla dcerou Karla I. z Valois, bratra francouzského krále Filipa IV. Sličného. Blanka, vychovávaná stejně jako Karel/Václav ve Francii na královském doře, s ním uzavřela sňatek v roce 1323. Na pařížském dvoře pobývala do roku 1330, kdy společně s Karlem odešla do Lucemburska. Zde zůstala až do roku 1334, a poté se natrvalo odstěhovala do Čech. Po svém příchodu do země byla na nátlak domácího panstva zbavena francouzského doprovodu a začala se učit oba zemské jazyky. SKarlem ji pojil hluboký ciový vztah. Z jejich svazku se narodily dvě dcery – Markéta, manželka uherského krále Ludvíka I z Anjou, a mladší Kateřina, choť pozdějšího Karlova rivala, rakouského vévody Rudolfa IV., a po jeho smrti žena braniborského markraběte Oty. Na nátlak Jana Lucemburského se Blanka musela v době přítomnosti královy druhé ženy Beatrix  Bourbonké odstěhovat do Brna. Českou královnou byla společně s Karlem korunována roku 1347 ve svatovítské katedrále. Již rok po své korunovaci však umírá.

Anna Flacká

Anna Falcká, narozena 1329, druhá manželka Karla IV., byla dcerou falckraběte rýnského Rudolfa II. Tímto sňatkem, uzavřeným před polovinou března roku 1349 v Bacharachu, se Karlovi IV. podařilo rozbít wittelsbašskou koalici, jež proti Karlovi připravovala válečné tažení. Pod vlivem Karlova obratného politického jednání falckrabě Rudolf přešel na jeho stranu, čímž opozice ztratila na síle a byla donucena přistoupit na kompromisní řešení. Karlův nový sňatek byl pro většinu současníků o to překvapivější, že téměř souběžně vyjednával o uzavření manželství s Isabelou, dcerou anglického krále Edwarda III. Jako věno Anna Falcká Karlovi přinesla statky v Horní Falci, jež tcořili základ nově budované říšské domény, tzv. Nových Čech. Oproti jiným Karlovým manželkám Anna něměla žádné ambice a do manželovy politiky nezasahovala, Říšsko – německou královnou byla korunována 1. 12. 1349 v Praze. S Annou Falckou měl Karel IV. jediné dítě, syna Václava, který zemřel jako nemluvně. Anna sama pak zemřela roku 1353.

Anna Svídnická

Anna Svídnická, narozena někdy mezi roky 1338 až 1339, třetí manželka Karla IV., byla dcerou svídnicko-javorského knížete Jindřicha II. a dědičkou posledního slezského vévodství, jež doposud nepatřilo ke Koruně české. Karel s ní uzavřel sňatek jen několik měsíců po smrti své druhé ženy. V roce 1355 se společně s Karlem zúčastnila jeho císařské korunovační jízdy. Po sňatku patnáctiletá Anna Svídnická porodila Karlu IV. roku 1358 dceru Elišku, jež se provdala za rakouského véodu Albrechta III. O jejím narození poslala Anna vlastnoruční list Karlovu velkému příteli, mysliteli, filozofovi a básníkovi Francesku Petrarkovi. Karel, jenž tehdy neměl žádného mužského potomka, o rok později nově upravil vztahy v rámci lucemburského rodu: Eliška se měla provdat za jednoho ze synů karlova bratra, Jana Jindřicha, a jejich potencionální dítě se mělo stát císařovým nástupcem. v roce 1361 však ze sňatku s Annou vzešel mužský potomek, Václav, jako král Václav IV, čímž poněkud zvláštní smlouva vzala za své. Annino úmrtí 11. července 1362 vedlo k uzavření příměří mezi Karlem a jeho rivaly, vévodou Rudolfem IV. a uherským králem Ludvíkem.

Alžběta Pomořanská

Alžběta Pomořanská, narozena asi 1347, byla dcerou pomořanského vévody Bogislava V. a vnučkou polského krále Kazimíra I. Velikého. Karel se s ní oženil v dubnu 1363 v Krakově. Prostřednisctvím tohoto sňatku se mu podařilo narušit protilucemburskou koalici, v níž stáli uherský i polský král a rakouský vévoda. Jako druhá z Karlových manželek byla během italského tažení v roce 1368 korunována císařovnou. Společně s Karlem v Římě založila špitál pro české poutník. S politicky nijak ambiciozní Alžbětou měl Karel IV. šest dětí – nejstarší dcera Anna se provdala za anglického krále Richarda II., Markéta za norimberského purkrabího Jana III. z Zolernu, dva synové zemřeli ještě jako nemluvňata. Starší z přeživších synů Zikmund se stal uherským, římským a nakonec i českým králem, poté co z něj svrhl bratra Václava IV., i když původně byl předurčen pro polskou korunu. Mladší Jan zdědil Zhořelecké vévodství. Po smrti Karla žila Alžběta v Hradci Králové jako františkánka-terciářka.

Postavení Židů (nejen) ve středověké společnosti

Koho si středověk ošklivil:

  • lidi na okraji společnosti
  • určitá povolání (břitec = policejní hlídka, kat, lazebník, řezník, ras = chytali zatoulané psi a kočky, herec)
  • žebráky, mrzáky zločince, nevěstky
  • pohany, kacíře, jinověrce (= mezi nimi i Židé)

Židé v křesťanském světě

Židovská víra = judaismus = opírá se o Starý zákon a neuznává Nový zákon

  • z Palestiny a Babylónie postupně do všech koutů světa
  • na jihu až v severní Africe
  • ve všech provinciích Římské říše = po rozpadu se rozptýlili po celé Evropě
  • v 10. století největší komunita v muslimském Španělsku
  • dvě základní skupiny:
    1. Sefardové ze Španělska a severní Afriky
    2. Aškenázové z oblasti Německa a východní Evropy
  • s narůstající mocí katolické církve se postavení Židů zhoršovalo (= vnímáni jako cizorodý prvek)
  • v 5.-6. století – Židé chápáni jako odpadlíci a heretici, kteří zradili Krista = pokusy o přesvědčování Židů ke konverzím.
  • velká diskriminační opatření v roce 1215 na IV. lateránském koncilu = rozhodnuto o přesunu Židů do ghett (= zde měli vlastní školy, hřbitovy, synagogy) a povinnosti nošení odlišného oděvu (= zvláštní klobouky a kápě) + žluté kolečko přišité na šaty
  • nesměli vlastnit půdu ani vykonávat řemesla
  • nesměli jezdit na koních a nosit zbraně či se stravovat společně s křesťany
  • v roce 1120 vydán církevní dokument (Sicut Judaeis) na ochranu Židů v důsledku brutálních pogromů, které následovaly po vyhlášení 1. křížové výpravy = zakazoval nutit Židy ke konverzím či se násilím zmocnit jejich majetku
  • Židé směli provozovat pouze lichvu (půjčky) = bohatí Židé byli trnem v oku církve
  • mezi Židy vynikající lékaři, učenci a obchodníci
  • ve většině evropských států židovskou komunitu bral pod svou ochranu panovník či se stali přímým majetkem koruny  ALE museli poskytovat finance na vojenská tažení bez jakéhokoli nároku na vrácení částky.
  • platili také velmi vysoké daně.

Antisemitismus

  • nenávist ke všemu židovskému, předsudky vůči Židům = už ve starověkém Egyptě (protižidovsky psal Manetho)
  • neporozumění a neznalost židovských zvyků vedly k pomluvám (šabat – den odpočinku od práce => Židé jsou líní) nebo další pomluva Židé zavinili smrt Ježíše = předsudky, že Židé jsou vyznavači škodlivé víry
  • nejčastější obviňování: Židé přirovnáváni k vepřům (jsou nečistí), ke hmyzu (parazitují na jiných), Židé ztotožňováni se služebníky ďábla (mají magické schopnosti), „vrazi Kristovi“, otrávili studny – zavinili černou smrt, zabíjeli křesťanské děti jejichž krev potřebovali pro rituální úkony
  • pogromy – násilné akce proti Židům, mučení, vraždění, plenění, které ve středověku často propukaly ve velkých městech = důvodem bylo obviňování Židů z různých neštěstí, která obyvatele měst postihla (mor, neúroda) = občas vyprovokovány úmyslně s cílem uchvátit majetek bohatých Židů
  • Španělsko a Portugalsko – Židé na konci 15. století vyhnáni z obou zemí (část se usadila v severní Africe,v Nizozemí, Francii a dalších evropských státech, rovněž v Osmanské říši)
  • nástupem osvícenství v 18/19 st. – podmínky Židů se zlepšují = zrovnoprávnění s ostatními občany ( v Českých zemích – většina omezení zrušena 1781 císařem Josefem II. = diskriminační zákony postupně rušeny, začaly se prosazovat myšlenky osvobození a společenské rovnosti)
  • ovšem brzy další antisemitské propagandy – Židé obviňováni z mravní zvrácenosti, alkoholismu, zneužívání žen, páchání rituálních vražd (Hilsner – odsouzen za zabití dívky, jejíž krev údajně potřeboval = Dreyfusova aféra)
  • vytvořena teorie celosvětového židovského spiknutí, známé Protokoly sionských mudrců (1905)
  • v Rusku obvinění Židů z organizování revolučního převratu a snahy vytvořit židovskou nadvládu
  • obrovské vyvražďování za II. světové války
  • reakce na antisemitismus – sionismus –  národní hnutí 19. století, touha po vlastní zemi

Židé v muslimském světě

  • získali statut chráněnců (dhimmí), kteří mohli volně žít na území Islámu, praktikovat své náboženství a mít autonomii co se týče zvyklostí a práva = povinni odvádět daň z hlavy (džizja) a daň z majetku (charádž).
  • určitá diskriminační opatření = Žid či křesťan měli nižší postavení než muslimové, nesměli si brát muslimky a nesměli vlastnit muslimské otroky.
  • jednou z reakcí na antisemitismus – sionismus–  národní hnutí 19.století, touha po vlastní zemi

Panovníci českých zemí

Sámova říše

  • 623 – 658 Sámo

Velkomoravská říše

  • 830 – 846 Mojmír I. – „Utratit toho pohanského psa Pribinu“
  • 846 – 870 Rostislav
  • 870 – 894 Svatopluk
  • 894 – 907 Mojmír II.

Knížata – dynastie Přemyslovců:

Králové – dynastie Přemyslovců:

Králové po vymření Přemyslovců:

Králové – dynastie Lucemburků:

  • 1310-1346 Jan Lucemburský – „král cizinec“, „král diplomat“, „slepý Jan“, „poslední rytíř“.
  • 1346-1378 Karel IV. (od 1346 král římský, od 1355 císař) – Čechové: „otec vlasti“, Němci: „popský král“
  • 1378-1419 Václav IV. (1363-1400 král římský) – „král opilec“, „Líný“
  • 1419-1420 Zikmund Lucemburský
    (od 1411 král římský, od 1433 císař, zároveň od 1387 král uherský)
  • 1420-1436 bezvládí
  • 1436-1437 Zikmund Lucemburský – „ Zrádná liška zrzavá“

Králové polucemburského období:

  • 1437-1439 Albrecht II. Habsburský (od 1437 král římský, zároveň král uherský)
  • 1453-1457 Ladislav Pohrobek (zároveň král uherský)
  • 1458-1471 Jiří z Poděbrad (1452-1458 zemský správce) – „husitský král“

Králové – dynastie Jagellonců:

  • 1471-1516 Vladislav II. (od 1490 král uherský) – „král bene“
  • 1516-1526 Ladislav (zároveň král uherský) – „král dítě“

Králové a císaři – dynastie Habsburků

Králové a císaři – dynastie habsbursko-lotrinská:

  • 1780-1790 Josef II. (od 1765 císař římský, zároveň král uherský)
  • 1790-1792 Leopold II. (zároveň císař římský a král uherský)
  • 1792-1835 František I. (II.)
    (zároveň král uherský, císař římský do 1806 a císař rakouský od 1804)
  • 1835-1848 Ferdinand I. (V.) Dobrotivý = „chudáček blbeček Ferdáček“ (zároveň císař rakouský a král uherský)
  • 1848-1916 František Josef I. (zároveň císař rakouský a král uherský) – „starý Procházka“
  • 1916-1918 Karel I. (zároveň císař rakouský a král uherský)

Prezidenti Československa 1918 – 1948

  • 1918 – 1935 Tomáš Garrigue Masaryk „tatíček“: „Demokracie je diskuze“
  • 1935 – 1938 Edvard Beneš
  • 1938 – 1945 Emil Hácha
  • 1945 – 1948 Edvard Beneš

Prezidenti Československa 1948 – 1992

  • 1948 – 1953 Klement Gottwald
  • 1953 – 1957 Antonín Zápotocký „Tonda práce“: „Dnes již nebudeme dobývat chléb v potu tváře“
  • 1957 – 1968 Antonín Novotný „Nejhezčí hlava státu“
  • 1968 – 1975 Ludvík Svoboda
  • 1975 – 1989 Gustav Husák : „ Nech odpadne, čo je kolísavé“
  • 1989 – 1992 Václav Havel

Prezidenti České republiky 1992 – současnost

  • 1993 – 2003 Václav Havel – skautská přezdívka „Chrobák“, „Veškrňa“ (nelichotivé)
  • 2003 – 2013Václav Klaus – „Mickey Mouse“, „ Santa Klaus“,„otec rozdělitel“, „Klausident“, „Kikina“, „ Václav Nebojsa“, zahraniční novináři: „Tricky dicky“
  • 2013 – současnost Miloš Zeman

Život a kultura lidí v 19. století

Rodina a bytová kultura

  • na vesnici žily 2-3 generační rodiny v jedné chalupě
  • ve městech rodiny menší – dospělé děti se snažily co nejrychleji osamostatnit

Ve městech velké sociální rozdíly:

  1.  dělnické rodiny – velmi chudé – žily v malých domcích nebo v pavlačových bytech na předměstí – na pavlač se vstupovalo po temných dřevěných točitých schodech – na chodbě společná suchá toaleta a společný kohoutek s vodou – ve dvoře stály dílničky řemeslníků, kůlny na dříví, skladiště aj. – rodiny si vzájemně vypomáhaly
  2. rodiny středních a vyšších vrstev – žily v samostatných domech, vilách, zaměstnávaly služebné (úklid, vaření, nákup) a panské (obsluhovaly hosty a rodinu)

Typický styl vyšších měšťanských vrstev

  • biedermeier – touha po harmonii – masivní čalouněný zlacený nábytek , zakončení stolů, postelí a židlí prstenci nebo zvířecími motivy. Opěradla židlí byla v podobě vějíře, květu, lyry, deštníku apod.
  • thonetky = židle z ohýbaného dřeva
  • moderní bylo černé sklo
  • vznikaly bohaté měšťanské salóny (pařížský salon Mme de Stael)

Typická městská kuchyně

  • velký sporák na uhlí, litinová plocha a trouba – sloužil k vaření, vytápění a ohřevu žehličky
  • kredenc k uschování nádobí a jídla
  • nádobí: mlýnky, pražice na kávu, pernice na zpracování zrnin, máselnice, díže, ošatky, válečky, řezáčky, kruhadla, cedníky, zeláky, kvedlačky, trychtýřky, keramické formy atd…

Volný čas

  • oficiální vojenské slavnosti – např. narozeniny císaře
  • divadla, hospody, kavárny
  • mnoho církevních svátků a oslav = vánoce a velikonoce, masopust, předjarní a jarní svátky, ukončení sklizně, dožínky, vinobraní
  • lidé se scházeli při příležitosti svateb, křtin, narozenin i pohřbů
  • Umělecká beseda (1863) – sdružovala umělce
  • sporty – sportoviště fotbalistů, hokejistů, lawn-tenisů, atletů, vznik SOKOLA (1862)

SOKOL (= heslo: „V zdravém těle zdravý duch“)

  • spojen s politickým formováním veřejného života – rozvoj národního myšlení
  • v rámci něj pěstován tělocvik, léčebné metody podle lékaře Hirsche
  • výlety do přírody, společenské zábavy
  • sokolové se oslovovali: „bratře“ a „sestro“,  zdravili se: „Tužme se“ nebo „Nazdar“, tykali si, nosili stejnokroj (kalhoty, kazajka z režného plátna, klobouk s pentlí) a měli prapor s bílým sokolem na červeném  podkladě a s nápisem: „TUŽME SE“
  • 1. sokolský slet na Střeleckém ostrově: 1882
  • představitelé Sokola: Miroslav Tyrš, Jindřich Vágner, J. Malypetr – prosadil tělocvik ve školství

Podnikání

  • s průmyslovou revolucí vznikají velké podniky zaměřené na textilnictví, potravinářství (výroba piva a cukru), hutnictví, železářství aj.
  • uplatňují se i drobní živnostníci – zámečníci, truhláři, klempíři, obuvníci, kloboučníci
  • vznikly první banky (např. Živnostenská banka) a spořitelny (Městská spořitelna pražská)

Napsat komentář