Mezinárodní situace na přelomu 19. a 20. století

Imperialismus a kolonialismus

imperialismus = expanzivní politika vyspělých evropských států nad méně vyvinutým obyvatelstvem
kolonie = dobyté či obsazené území zcela podřízené mateřské zemi – měly hospodářský význam – suroviny = nerostné bohatství (diamanty, zlato, kaučuk, slonovina), odbyt výrobků, vývoz kapitálu ale také vojenský význam
na konci 19. století byl svět rozdělen na mateřské země a kolonie = pokročilé a zaostalé = ovšem snaha o přerozdělení moci = boj o kolonie
koloniální velmoci = Velká Británie, Francie, Portugalsko, Německo, Belgie, Španělsko, USA, Holandsko, Japonsko
nejdříve drobné spory (Anglie X Francie o Horní Nil, Nizozemí X Anglie o jižní Afriku

Podmanění Afriky

Střed Afriky byl neprobádaný, neznámý. Mezi nejznámější objevitele patří Livingstone, Stanley nebo Čech Emil Holub. Za nimi přicházeli do Afriky misionáři, obchodníci, vojáci a úředníci.

samozřejmě vzpoury domorodého černošského obyvatelstva proti kolonizátorům = krvavá porážka domorodců
Belgie – belgický král Leopold II. vytvořil mezinárodní africkou společnost – zakládala četné osady v oblasti Kongo
Francie – Alžír, území v oblasti východní a střední Afriky, Madagaskar, Seyšely, Komory, oblast Tichomoří
1898 – válečný konflikt – britská vojska se srazila s Francouzi na horním toku Nilu u obce Fašáda = kompromis = velmoci si rozdělily sféry vlivu (Anglie uznala nárok Francie na Alžír a Maroko, Francie uznala britskou okupaci Egypta)

V roce 1904 Francie a Británie uzavřely srdečnou dohodu („entente cordiale“) o rozdělení sfér, nebudou si škodit.

1886 byl na jihu Afriky založen Johannesburg (ležící v kraji Transvaal) z důvodů objevení zlata v Transvaalu = toto území ovládáno Holanďany
1899 – 1902 probíhala na jihu Afriky lokální válka mezi Brity a Búry – potomci původních Nizozemských kolonistů = „Búrská válka“ = válka o naleziště diamantů a zlata (Transwaal a Oranžsko) = Britové použili taktiku spálené země, provedli kruté vítězství (vytvořili zde jeden z prvních koncentračních táborů) = Britové zvítězili a Transwaal a Oranžsko připojili ke svému území. Němci veřejně podporovali Búry
1910 vznikla Jihoafrická unie = rasistický stát (apartheid) pod vedením VB = začíná Anglicko – Německé soupeření – nepřátelství
v Severní Africe měli Britové pod svou kontrolou Egypt, který chtěli udržet hlavně kvůli Suezskému průplavu
Německo – jihozápadní Afrika – Namibie, Togo, Kamerun

Asie

na Čínský trh se snažili proniknout všichni – snaha ovládnout Mandžusko

Čína měla vliv v Koreji. O Čínu měly zájem USA, Anglie a další Evropské země. O Čínu se také zajímala další imperiální velmoc – Japonsko. Zájem o Čínu mělo i Rusko, které vlastnilo železnici vedoucí přes Čínské území. Rusko a Británie spolu vedly spory také o Persii (dnešní Írán) a Afghánistán. V Indii vládli Britové. Ti určili Indii za svou korunní kolonii – 1858. 1877 byla Britská královna Viktorie prohlášena Indickou císařovnou.

BALKÁN

„sud střelného prachu“
1878 – Balkánská krize
- v 70. letech 19. století zde vypuklo protiturecké povstání (krutě potlačeno)
- začíná se zde angažovat Rusko (v rámci protiturecké politiky)
1877 – 1878 = Rusko-Turecká válka – vítězí Rusko a uzavírá mír v San Stefanu = Turecko musí uznat autonomii „Velkého Bulharska“ pod ochranou Ruska
ALE znepokojení N+R-U+ AN = na Berlínském kongresu Bismarck zamezil ruské vměšování na Balkáně
Turci museli souhlasit s nezávislostí Srbska, Černé Hory a Rumunska
za výhodné sjednání dostala Anglie od Turecka Kypr a R-U Bosnu a Hercegovinu (1908 anektována) = STABILITA na Balkáně ALE ne nadlouho = náboženská, jazyková a národnostní nesourodost

1. Balkánská válka – 1911 – 1912

balkánské státy využili oslabení Turecka (po válečném střetu s Itálií o Kyrenaiku)
Bulharsko + Srbsko + Černá Hora + Řecko X Turecko = poraženo a nuceno odstoupit evropská území (kromě Istanbulu)

2. Balkánská válka – 1913 = spory mezi vítězi

Srbsko + Černá Hora + Řecko + Turecko X Bulharsko = Bukurešťský mír – Bulharsko uznalo nárok Srbska na Severní Makedonii – Řecku odstoupena Jižní Makedonie, Rumunsku Jižní Dobrudža a Turecko získalo Drinopol

Vývoj Ruska

1861 – zrušení nevolnictví – 2/3 mužiků marně hledali jiný druh obživy – mnoho nezaměstnaných = nespokojenost = vzpoury – vznik ruského radikalismu (např. Michal Barunin) – snaha o reformu ruské společnosti – zavedení místní, krajské a zemské samosprávy, rozšíření škol, posilování armády a námořnictva ALE obrovské společenské rozdíly: postavení rolníků = postavení otroků
1881 – zavražděn car Alexandr II. = nastupuje Alexandr III. – sociální nespokojenost širokých vrstev + náboženské nesnášenlivosti, rasové nepokoje (pogromy)

První ruská revoluce

1900 – Rusko získalo na Číně celé Mandžusko – válka Rusko X Japonsko 1904 – 1905 = Rusko-japonské války – Japonsko zaútočilo na Port Artur a Vladivostok – Rusko na souši i na moři (u Cušimi) prohrálo = Mandžusko formálně vráceno Číně – válka odhalelila hospodářské slabosti samoděržaví
1905 – průvod dělníků s ženami a dětmi (200 000 lidí) v Petrohradě s cílem dojít k carovu Zimnímu paláci – chtěli cara požádat, aby ulehčil jejich utrpení – průvod rozehnán střelbou = živelné bouře, demonstrace, plenění statkářských sídel = car vydal manifest, kterým zřizoval státní dumu jako zákonodárný orgán = ruský parlament = SNAHA O REFORMY
Rusko se vydalo parlamentní cestou, kterou ovšem nehodlaly respektovat levicové revoluční strany (bolševici a jejich Revoluční sociálně-demokratická dělnická strana vedení V.I. Leninem) ani pravicové strany (monarchisté)
vláda silné osobnosti – Petr Arkaďjevič Stolypin – občanské svobody, zemědělská reforma, parlamentarismus, politický a společenský život

První světová válka odhalila velmi rychle politickou i hospodářskou slabost carského samoděržaví. V březnu 1917 dochází ke svržení cara, vyhlášení buržoazně-demokratické republiky a ustavení prozatímní vláda a v listopadu 1917 probíhá Velká říjnová socialistická revoluce – odstranila carismus = k moci se dostává vláda krajního socialismu (V.I.Lenin). Cíl Lenina při VŘSR: připravit ozbrojené povstání, ale Kerenskij prosazoval opatrnější postup – postupná likvidace revoluce. 6.11. 1917 prozatimní vláda začala uplatňovat opatření proti povstání. Rudé gardy, vojáci, námořníci v dělnických čtvrtích vydávaly zbraně obyvatelstvu. Z křižníku Aurory se vysílala výzva všem revolučním organizacím k zahájení povstání – útok proti Zimnímu paláci, kde sídlila buržoazní Prozatímní vláda – svržena a nastolena Leninova vojenská diktatura.Vzniká Sovětské Rusko.

Vznik koalic

Mezi příčiny první světové války bezpochyby patří také vytvoření koalic = spolků a rozdělení světa na bloky, mezi nimiž panovalo nepřátelství.

určující konflikt v mezinárodních vztazích = Německo – francouzský konflikt = Německo se snažilo udržet Francii v izolaci
1873 vznik spolku 3 císařů Rakousko-Uhersko + Rusko + Německo proti dalším státům
Anglie trvala v 19. st. na politice „skvělé osamocenosti“
1879 – Dvojspolek = R-U + Německo
1882 – Trojspolek (Ústřední mocnosti) = R-U + Německo + Itálie
1907 – Dohoda = AN + FR + RUS
vznik mocenských nepřátelských bloků
Helgolandská dohoda – výměna ostrova Helgoland (Něm.) v Severním moři za ostrov Zanzibar (Ang.) u východního pobřeží Afriky – snaha Německa sblížit se s Anglií

Další určující vlivy počátku 20.st.

Pacifismus (odmítání války) – válka je označována za nelidský, zbytečný, nemorální a nemoderní způsob řešení konfliktů.

1899 – první mezinárodní konference o odzbrojení v Haagu (zde byl přijat zákaz používání otravných látek) – ustanoven Mezinárodní soudní dvůr v Haagu (pro řešení mezinárodních konfliktů – řešení jednáními a kompromisy)
1910 mírový kongres ve Stockholmu (prosazuje mobilizovat mírové síly, angažovanost vědců, zavedena Nobelova cena míru)
1914 po vypuknutí války sociální demokracie opustila protiválečnou politiku a podlehla nacionalismu a šovinismu

Dělnické hnutí

Eduard Bernstein (*1850 †1932) – 1899 publikoval teoretický spis o evolučním socialismu. Byl ovlivněn Marxem a britským fabiánským hnutím, které odmítalo násilí revolucí. Bernstein revidoval marxismus a zastával reformní cestu k socialismu. Byl přesvědčen o přizpůsobení Marxových záměrů sociálním, politickým a ekonomickým podmínkám doby, které se od dob Marxe († 1883) změnily. Bernsteinovy názory byly však tvrdě odsouzeny ortodoxními Marxisty.

Koncem 19. století se v socialistickém hnutí objevil „levý směr“ vycházející z marxismu (také chtěl marxismus aktualizovat). Ve Francii byl představitelem levého směru Jean Jaurés. V popředí levého směru však stálo Rusko s početnou skupinou profesionálních revolucionářů v čele s Vladimírem Iljičem Leninem. Lenin (*1870 †1924) kritizoval Bernsteinovy názory (revisionismus, oportunismus) kvůli ztrátě revoluční perspektivy. Nelíbilo se mu odmítání „diktatury proletariátu“. Zastával budování bojeschopné strany, ve které není důležitá masovost, ale jednotný názor a kázeň. Snažil se vytvořit stranu jako předvoj dělnické třídy. Myslel si, že imperialismus spěje k zániku a že se jedná o poslední fázi kapitalismu.

Příčiny a ohniska první světové války

Příčiny I. světové války:

Zahrnují řadu faktorů, které předcházely vypuknutí první světové války. Velkou roli hrál zejména militarismus (zvláště německý), vytvoření dvou znepřátelených mocenských bloků a nacionalismus, zahrnující francouzský revanšismus. Záminkou k vypuknutí první světové války byl atentát v Sarajevu na rakouského arcivévodu a následníka trůnu, Františka Ferdinanda d’Este, který byl spáchán 28. června 1914 srbským separatistou Gavrilo Principem. Krize sama však nevzešla z prázdna, vyplynula z napětí mezi velmocemi, jež bylo způsobeno mocenskými spory již před rokem 1914. Tyto spory lze sledovat až ke změně rovnováhy sil v Evropě roku 1870.

Přestože byla první světová válka vyvolána řetězcem událostí následujících atentát v Sarajevu, příčiny vedoucí k válce byly hlubší povahy. Tyto příčiny zahrnují zejména otázky politické, kulturní a ekonomické povahy a komplex spojenectví a rovnováhy sil, které se vyvinuly v 19. století, po porážce Napoleona I. v roce 1815 a na následujícím Vídeňském kongresu.

Válka vypukla jako důsledek krajního zostření rozporů mezi světovými mocnostmi v zápase o sféru vlivu, kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy. Nejagresivněji postupovalo Německo, které se k dělení kořisti dostalo později po sjednocení (1871) a v boji o získání nových kolonií se jeho zájmy střetly se zájmy nejsilnějších koloniálních velmocí – Velké Británie a Francie. Neustále vzrůstal i spor rakousko-uhersko ruský o sféru vlivu na Balkáně.

Německo došlo už na konci prvního desetiletí 20. století k závěru, že je na válku připraveno, že je lépe vyzbrojené než ostatní mocnosti, a že čím dříve válka vypukne, tím lépe pro Německo. Sami začít válku se však Němci z vnitropolitických i vnějších politických důvodů neodvážili. Obzvlášť německá sociálně-demokratická strana vystupovala proti. Vhodná záminka se německým vládnoucím kruhům naskytla v červnu 1914, kdy rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry. Obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením svého území k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se provokativně konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d’Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry a na jejich závěr okázale navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny.
Před vypuknutí první světové války se vytvořily dva znepřátelené bloky, Dohoda a Ústřední mocnosti. Už v poslední třetině 19. století se začaly vytvářet spojenecké bloky imperialistických velmocí. Základ těchto bloků položilo spojenectví Německa a Rakousko-Uherska, Dvojspolek v roce 1879, ke kterému se v roce 1882 připojila Itálie (Trojspolek). Francie a Rusko podepsaly spojeneckou smlouvu v roce 1894. V roce 1904 se sblížily Velká Británie a Francie a podepsaly dohodu. Dotvoření druhého vojenského bloku, Dohody se zakončilo podepsáním rusko-anglické smlouvy v roce 1907.

Válečná ohniska a lokální války před I. světovou válkou:

1. Afrika:

vliv Velké Británie, Francie, Německa, Itálie, Belgie, Portugalska a Španělska
Habeš = Etiopie – jediný svobodný stát v Africe
(Velká Británie + Francie) proti Německu – největší střet
(Velká Británie + Francie) proti Itálii
1898 – spory VB a FR o území v Kongu (– diplomaticky vyřešeno = „Fašoda“)
1899 – 1902 – búrská válka: Velká Británie proti Búrům (původní osídlenci z Holandska) –> vítězství Velké Británie – získali jižní Afriku
1911 – marocká krize mezi Německem a Francií – k válce nedošlo
Itálie obsadila Libyi a bojovala v Habeši

2. Blízký východ:

Turecko spolupracovalo s Německem na stavbě železnice z Bosporu do Bagdádu
dále těžba ropy
proti těmto věcem ostře vystupovala Francie a Velká Británie

3. Dálný východ:

Čína: VB, FR – politika „otevřených dveří“ do Číny = vykořisťování Číny a obchod s opiem – budování center na čínském pobřeží – britská kolonie Hongkong
pronikání Ruska, Japonska a USA na Dálný východ a do Číny
1894 – Japonci napadli Čínu a ovládli Thaj-wan – porážka od Japonska vyvolala krizi v Číně – proticizinecké = boxerské povstání
1900 – boxerské povstání číňanů proti velmocenskému vlivu a loutkové císařské vládě – potlačeno
1904 – 1905 – rusko-japonská válka o Mandžusko a o Koreu – Rusové byli poraženi
vznik Kuomintangu = organizace národního boje Číny proti císařství a vykořisťování velmocemi – v čele: Sun – jat – Sen
1911 – dočasné vítězství Kuomintangu – svržení císaře, Čína republikou – a první prezident byl Sun–jat–Sen
1913 – Kuomintang poražen a obnoveno císařství

4. Balkán

stále vliv Turecka
- pod tureckou nadvládou: Bulharsko
- samostatné státy: Srbsko – silná armáda – idea „Velkého Srbska“
Rumunsko – království
- území pod Rakousko – Uherskou nadvládou: Slovinsko
- střet zájmů: VB, FR proti R
N, RU proti Srbsko, Bosna a Hercegovina
- vzájemné spory o území, nadvládu, náboženství mezi balkánskými národy (pravoslaví – katolictví – islám)
1876 – 1878 – národně – osvobozenecký boj Bulharů – válka mezi Tureckem a Bulharskem – pomoc Srbska a Ruska
1878 – vítězství Bulharů nad Turky – bitva u Šipky
- získali samostatnost a Makedonii a Thracii
- ruská vojska postupovala na Cařihrad a k úžinám ( Bospor a Dardanely) – snaha R proniknout na Balkán, ovládnout Černomořské úžiny a dostat se do Středozemního moře – proti tomu byla VB, FR – podpora Turecku
1878 – podepsán Sanstefanský mír – potvrzení osamostatnění Bulharska
- VB, FR – oprava míru ve prospěch Turecka – na Berlínském kongresu
- Turecku byla vrácena Makedonie a Thrácie
- Bosna a Hercegovina – do správy RU od roku 1908
- Prusové se museli stáhnout
1912 – 1. balkánská válka
- Srbsko, Řecko, Černá Hora, Bulh., Rum., – se postavily proti Turecku – T bylo poraženo
- balkánské státy získaly Makedonii a Thrácii
- Bulharsko nic nezískalo
1913 – 2. balkánská válka
- Bulharsko proti ostatním balkánským státům – B bylo poraženo – B za 1. světové války spojenec Německa, Turecka, RU

Sarajevský atentát

Atentát na Františka Ferdinanda d’Este, arcivévodu a následníka rakousko−uherského trůnu, byl spáchán 28. června 1914 v Sarajevu, hlavním městě Bosny a Hercegoviny. Během vojenské přehlídky byl arcivévoda František Ferdinand napaden skupinou šesti atentátníků, jejichž vůdcem byl Danilo Ilić. František Ferdinand d’Este a jeho choť, Žofie Chotková, byli po bombovém útoku na kolonu vozů zastřeleni srbským separatistou Gavrilo Principem.

Na vrcholu spiknutí stáli velitel srbské vojenské rozvědky Dragutin Dimitrijević, jeho pravá ruka, major Vojislav Tankosić, a špion Rade Malobabić. Major Tankosić měl na starosti výcvik a ozbrojení atentátníků a umožnil jim přístup do tajné podzemní dráhy, kterou byly na území Rakouska-Uherska tajně pašovány zbraně. Atentátníci, klíčoví členové podzemní dráhy a srbští vojenští činovníci zodpovědní za organizaci atentátu, byli posléze uvězněni, souzeni a potrestáni. Pachatelé uvěznění na území Bosny byli souzeni v Sarajevu v říjnu 1914, ostatní aktéři byli souzeni mezi lety 1916 a 1917 před pololegálním soudem ve Francouzi okupované Soluni v Řecku. Atentát v Sarajevu, jež byl spáchán na následníka rakousko-uherského trůnu, byl záminkou k vyhlášení války Srbsku Rakousko-Uherskem a je považován za jednu z příčin první světové války.

1) Kolona vozů

Dne 28. června 1914 se František Ferdinand se svým doprovodem vydal na cestu vlakem z lázní Ilidža do Sarajeva. Na sarajevském nádraží byli očekáváni guvernérem Oskarem Potiorekem a pro Ferdinandovu družinu zde bylo připraveno celkem šest vozů. Kvůli nedorozumění do prvního vozu omylem nastoupili tři místní policisté spolu s vedoucím bezpečnostní služby. Členové služby, kteří měli svého vedoucího doprovázet, nastoupili až do jednoho ze zadních vozů. Do druhého automobilu v pořadí nastoupili sarajevský primátor a ředitel sarajevského policejního oddělení. Třetím automobilem v koloně byl sportovní Gräf & Stift se staženou střechou. Do tohoto vozu nastoupili František Ferdinand, Žofie Chotková, guvernér Potiorek a podplukovník Franz von Harrach. První zastávkou a bodem v oficiálním programu arcivévodovy kolony byla inspekce vojenských kasáren. Podle programu se kolona v 10.00 vydala od kasáren směrem k radnici třídou Appel.

2) Bombový útok

Kolona vozů prvního útočníka Mehmedbašiće bez úhony minula. Organizátor Danilo Ilić útočníka Mehmedbašiće postavil před zahrádku kavárny Mostar Café a vyzbrojil jej bombou. Mehmedbašić si však čin na poslední chvíli rozmyslel a nezaútočil. Nedaleko od něj stál Vaso Čubrilović, vyzbrojený bombou a pistolí, který se však také k činu neodhodlal. V další části plánované trasy, nedaleko řeky Miljacka, stál Nedeljko Čabrinović, ozbrojený bombou. V 10.10^[31] se automobil s arcivévodou Ferdinandem přiblížil k Čabrinovićovi, který na vůz hodil bombu. Ta se však odrazila od potahu stažené střechy a spadla zpět na silnici. Nastavení časovače bomby zapříčinilo, že vybuchla až pod vozem následujícím, který byl okamžitě vyřazen z provozu. Výbuch vytvořil v silnici asi 30 cm hluboký kráter a podle agentury Reuters zranil celkem dvacet lidí. Čabrinović poté polkl připravenou ampulku s kyanidem a skočil do řeky Miljacka. Čabrinovićův pokus o sebevraždu však nevyšel, neboť ampule s kyanidem způsobila pouze zvracení. K utonutí též nedošlo, jelikož je řeka Miljacka velmi mělká. O chvíli později byl zadržen davem přihlížejících svědků a předán policii. Kolona vozů rychle pokračovala bez zničeného vozu dále směrem k městské radnici. Cvjetko Popović, Gavrilo Princip a Trifun Grabež se na velmi rychle projíždějící kolonu zaútočit neodvážili.

3) Příjezd na radnici

Kolona přijela k radnici na plánovanou recepci, arcivévoda zde však projevil pochopitelné příznaky stresu tím, že si odmítl vyslechnout připravený projev primátora Curcice se slovy: „Pane primátore, přijel jsem na návštěvu a přivítán jsem byl bombami. To překračuje všechny meze!“ Vévodkyně Žofie si na chvíli vzala Ferdinanda stranou, něco mu pošeptala do ucha; arcivévoda poté řekl primátorovi: „Začněte tedy svou řeč.“ Arcivévoda se uklidnil a starosta začal svůj proslov. Jakmile domluvil starosta, pokračoval se svým projevem František Ferdinand, který k připravenému textu ještě přidal zmínky o událostech, které se přihodily toho dne v Sarajevu a poděkoval jeho obyvatelům za uvítací ovace: „zřel jsem v nich radost z nezdaru toho atentátu.“ Členové Ferdinandova doprovodu začali diskutovat o možnostech, jak zabránit dalším případným pokusům o atentát, přičemž však nevyvodili žádné konkrétní závěry. Návrh přesunout vojenské jednotky nacházející se nedaleko města, aby lemovaly celou trasu průjezdu, byl zamítnut z toho důvodu, že vojáci neměli s sebou na manévrech slavnostní uniformy. Bezpečnost arcivévody tak spočívala v rukou malé sarajevské policejní jednotky. Jediným účinným opatřením bylo přesazení hraběte Harracha ve voze tak, aby seděl po Ferdinandově levici a chránil tak jeho srdce.

4) Smrtelný zásah

Po návštěvě radnice se arcivévoda Ferdinand rozhodl, že v nemocnici navštíví raněné členy doprovodu zasažené Čabrinovićovou bombou. Žofie se rozhodla zrušit svůj oficiální program, aby mohla doprovázet svého manžela. V 10.45 nastoupil František Ferdinand spolu s chotí Žofií do automobilu, opět třetího v pořadí. Poté, co se Gavrilo Princip dozvěděl o nezdaru atentátu, rozhodl se jít do obchodu s potravinami a koupil si sendvič. Najednou uviděl, jak nedaleko od něj couvá limuzína s arcivévodou, která před chvílí chybně odbočila. Princip přiskočil z pravé strany k vozu a vypálil dvě rány z poloautomatické pistole. Podle Albertiniho „zasáhla první střela Ferdinanda přímo do krční tepny, druhá těžce zranila Žofii Chotkovou v oblasti žaludku“. Princip později vypověděl, že měl v úmyslu usmrtit guvernéra Potiorka a ne Žofii. Obě oběti atentátu zůstaly sedět na svých sedadlech, zatímco byly převáženy do guvernérovy rezidence k lékařskému ošetření. Podle výpovědi hraběte Harracha byla poslední slova arcivévody Ferdinanda: „Sopherl! Sopherl! Sterbe nicht! Bleibe am Leben für unsere Kinder!“ (česky „Žofie, Žofie, neumírej! Zůstaň na živu pro naše děti!“) následovaná slovy „Nic mi není.“ Ferdinand zemřel ještě před příjezdem do guvernérovy rezidence, těhotná Žofie zemřela o několik minut později.

První světová válka

Záminka k první světové válce

Záminkou k rozpoutání války se stal atentát na následníka Rakousko – Uherského trůnu, synovce Františka Josefa I., Františka Ferdinanda d’Este. Atentát byl spáchán 28. června 1914 v Sarajevu, hlavním městě Bosny. František Ferdinand d’Este jel do Bosny na vojenské manévry, které se konaly poblíž srbských hranic (Srbové to považovali za vyhrožování). František sem přijel také se svou ženou, hraběnkou Chotkovou (původem z Čech). Ovace, které na následníka trůnu a jeho ženu čekaly v Sarajevu, i když předstírané, měly být prvním radostným okamžikem ve společném životě obou manželů. Atentát byl spáchán i na hraběnku Chotkovou. Útočníkem byl Gavrilo Princip patřící k tajné nacionalistické organizaci Mladá Bosna, která byla ve spojení s tajnou organizací důstojníků srbské armády „Černá ruka“. Rakousko dalo Srbsku ultimatum, podle kterého Srbsko musí povolit vyšetřování RU na Srbském území (znamenalo by to ale ztrátu samostatnosti pro Srbsko). Srbsko tedy váhalo, ale když už bylo téměř ochotno ultimatum přijmout, tak Rakousko – Uhersko vyhlásilo částečnou mobilizaci (26.7.1914) a dva dny na to vyhlásilo RU Srbsku válku.

RU císař vydal manifest „Mým národům“, v němž prohlásil, že si válku nikdy nepřál, ale okolnosti ho k tomu donutily.

30. července 1914 vyhlásilo Rusko mobilizaci
1. srpna 1914 vyhlásilo Německo válku Rusku
2. srpna 1914 Německo dalo ultimátum Belgii o volný průchod jejím územím (Brit. protestovala)
3. srpna 1914
- Německo vyhlásilo válku Francii, porušilo neutralitu Belgie
- Británie vyhlásila válku Německu

Charakter války

Na jejím začátku se války zúčastnilo pouze 6 států s cílem uspořádat staré spory. Během krátké doby plány na tzv. blitzkrieg ztroskotaly a válka dostala nový charakter (zákopová válka; sitzkrieg). Vznikly mnohasetkilometrové fronty, nepřátelé byli oddělení často jen několika málo sty metry. Cílem bylo zničit zákop protivníka. Tato forma války však nebyla příliš účinná. Účastnila se jí pěchota a dělostřelectvo.

Nakonec válka získala přídomky totální (do války nasazeno všechno obyvatelstvo) a světová (nakonec se jí účastnilo 34 zemí; důležitou roli hrála diplomacie). Do války bylo povoláno asi 70 milionů mužů, z toho 10 milionů se již nevrátilo a 20 milionů se vrátilo s trvalými následky (paradoxem je, že během epidemie chřipky po válce zemřelo ještě více lidí). Dochází k militarizaci ekonomiky a hospodářství (státní intervence). Velkou roli hrálo zázemí, byla vyvinuta nová válečná technika („strojové zabíjení“).

Do války byla zapojena věda a technika (kulomety, minomety, plamenomety, samopaly, motorová vozidla, letadla, ponorky, od 1916 také tanky).

Průběh války

1. etapa (1914)

Německo začalo válku podle Schlieffenova plánu (aktualizovaný náčelníkem generálního štábu Helmutem von Moltkem) – chtělo dobýt Francii přes Belgii dříve než zmobilizuje Rusko, pak porazit Rusko a izolovat Anglii. Německo zaútočilo na Francii přes Belgii (obešlo Verdunský pevnostní systém severně) a realizuje tak své plány nad blitzkrieg. Na počátku září byli Němci asi 60 km od Paříže, když trojdohoda uskutečnila útok na řece Marmě (konec šancí na blitzkrieg = změna na zákopovou válku).

Centrální mocnosti (RU + Rakousko) vedly i další fronty: v Srbsku a východní frontu (proti Rusku = RU bojovalo v Haliči, Německo bojovalo ve východním Prusku).

V listopadu 1914 byla otevřena také Blízkovýchodní fronta (do války vstupuje Turecko – Enver paša – na straně centrálních mocností). Blízkovýchodní fronta se rozprostírala na Černém moři, na Kavkaze a v Mezopotámii.

2. etapa (1915 – 1916)

V průběhu druhé etapy byly vedeny vleklé, nerozhodné boje v zákopech (velké ztráty). Narůstá odpor proti válce, projevuje se hospodářská vyčerpanost.

V bitvě u Ypru (1915) Němci poprvé použili otravný plyn (odtud Yperit). Jeho zásluhou byl velký úspěch: fronta postoupila o 4 kilometry.

Na východní frontě Rakousko – Uhersko utrpělo velké ztráty. Za pomoci Německa však provedlo úspěšný průlom do pozic Ruské armády v Haliči u Gorlice. Od té doby se projevuje zaostalost Ruska.

Roku 1915 do války vstupuje Bulharsko (na straně Centrálních mocností) a je tak vytvořen Čtyřspolek (Rakousko-Uhersko, Německo, Turecko, Bulharsko). Bulharsko zahajuje boj proti Srbsku, obsazuje Srbsko a Srbská armáda se zachránila jen díky útěku na ostrov Korfu. V roce 1915 do války vstupuje také Itálie, a to na straně Dohody (za slib území na Balkáně – Istrie, Dalmácie (Terst)). Vznikla tak nová, tzv. Italská fronta.

Objevují se pokusy rozhodnout výsledek války. V únoru 1916 vede Německo a Francie bitvu u Verdunu [čti Verdenu] (Verdun byla Francouzská pohraniční pevnost – pro Francii důležitá). Němci se snažili rozhodnout válku soustředěným útokem („Verdunský mlýnek na maso“ – zemřelo zde 600 000 mužů). Na obraně Verdunu se podíleli všichni noví vojáci.

V červnu 1916 uskutečnila Anglie a Francie protiútok na Sommě (aby odlehčili Verdunu – Němci museli stáhnout část svých vojsk z Verdunu). => v této bitvě zemřelo 1 000 000 lidí. Verdun byl nakonec uhájen, ale ani jedna bitva válku nerozhodla.

Roku 1916 na východní frontě Rusové uskutečnili ofenzívu podle dohody se spojenci (kvůli ulehčení na západě), zpočátku byli neúspěšní (jaro) a úspěch přinesla až tzv. „Brusilovova ofenzíva“ (léto 1916). Rusové zvítězili, získali Bukovinu a Halič a způsobili Rakousko – Uhersku velké ztráty. Byl to však poslední úspěch Ruské armády.

1916 vstoupilo do války Rumunsko na straně Dohody. Bylo však poraženo a Rumunská naftová pole padla do rukou Centrálních mocností.

1917 vstoupilo na straně Dohody do války Řecko.

Byla rozpoutána též válka v koloniích a na mořích (bojovalo se v německých koloniích v Africe; v Tichomoří s Japonci; došlo také ke konfliktu britského a německého loďstva).

3. etapa (1917 – březen 1918)

1917 znamenal obrat ve válce. Německo se soustředilo na vedení ponorkové války, útočilo na vojenské lodě dohodových mocností i neutrálních zemí (USA).

Amerika v tomto období uplatňuje politiku izolacionismu, snaží se ovládnout severoamerický kontinent. Když však Němci potopili parník Louisitania a na následky potopení zemřelo téměř 1200 civilistů (z toho přes 100 amerických občanů), veřejné mínění v USA se obrátilo proti politice izolacionismu.

Na jaře 1917 prezident Wilson prosadil vstup USA do války proti Německu. V Americe bylo mobilizováno hospodářství, budována pozemní armáda, která byla poté přesunuta do Evropy. USA finančně podporovaly dohodu, a tak chtěly, aby vyhrála (aby mohla splácet dluhy).

I v tomto roce se projevovaly snahy válku ukončit. Vycházely jak z výroku britského premiéra Lloyda George (hospodářství se musí podřídit válečným cílům, aby byla rychlá porážka Německa), tak z marných snah amerického prezidenta Wilsona formulovat nótu určenou válčícím stranám, aby vyjádřili své cíle, čeho chtějí dosáhnout.

Na podzim 1916 zemřel po 68 letech vlády František Josef I. a jeho nástupcem se stal Karel I. Jeho nástup znamenal změnu politického kursu, obnovení parlamentarismu. Rakousko – Uhersko bylo válkou vyčerpáno, proto Karel uskutečnil tajná jednání s dohodou o separátním míru (za zády Německa). Jednáním byl pověřen Sixtus Bourbonský (švagr Karla). Tajná jednání však byla prozrazena, byly odhaleny Sixtovy dopisy. Vyvolalo to skandál a Německo toho využilo k ještě většímu upoutání Rakousko – Uherska k Německu. V květnu 1918 byla uzavřena smlouva ve Spa (v Belgii).

Ve Francii dochází k posílení postavení protiněmeckých politiků (Clemensau [Klemensó]).

Nová situace nastává v Rusku. V březnu 1917 dochází ke svržení cara a vyhlášení buržoazně-demokratické republiky a v listopadu 1917 probíhá Velká říjnová socialistická revoluce a vzniká sovětské Rusko (V.I.Lenin). Po říjnové revoluci Rusko z války vystupuje a tím zaniká východní fronta. Pro Německo to znamenalo boj jen na západní frontě.

Jediná organizovaná jednotka v ruském chaosu – čs. Legie – dohodou s bolševiky se přesunovaly sibiřskou magistrálou do Vladivostoku, odkud měly plout do Francie

8. ledna 1918 americký prezident Wilson vyhlásil 14 bodů (podmínek) pro ukončení války (např. právo národů na sebeurčení, myšlenky demokracie a svobody – pro nás nadějný 10. bod = právo na nezávislost států Rakouska – Uherska).

3. března byl uzavřen Brest-Litevský mír mezi Ruskem a Německem. Pro Rusko to znamenalo velké ztráty území, ale hlavní bylo, že válka skončila. (Rusko ztratilo Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu a Bělorusko). Kvůli těmto požadavkům nechtěl válku ukončit protivník Lenina, Trocký.

4. etapa (březen – listopad 1918)

Až do léta 1918 nebylo o výsledku války rozhodnuto. Na jaře Němci začali několik ofenzív; do čela dohodových armád byl postaven Francouz Ferdinand Foch. V létě 1918 zasahují americké jednotky a dochází k druhé bitvě na Marně (Němci začínají ustupovat).

V říjnu a listopadu 1918 Centrální mocnosti kapitulují. Nejprve Bulharsko a Turecko, v říjnu, když se zhroutily pozice Rakouska – Uherska v Itálii, začíná kapitulovat i Rakousko – Uhersko. 25. října Karel I. informoval německého císaře Viléma II., že okolnosti ho donutily žádat o příměří; 27. října ministr zahraničí RU posílá prezidentovi USA Andrássyho nótu (odpověď na 14 bodů prez. Wilsona). V nótě RU přijímá podmínky dohody, které jsou nutné k uzavření dohody a tato snaha se stala signálem k rozbití monarchie a k národně – osvobozenecké revoluci.

28. října dochází k převratu v Praze, je vyhlášena Československá Republika.

3. listopadu kapitulovalo Rakousko – Uhersko.

11. listopadu v 11⁰⁰ kapitulovalo i Německo. (Němci podepisovali kapitulaci v železném vagóně v Compiegne).

Výsledky války

sociální a nacionální radikalismus
- radikalizace dělnictva, hlavně v poražených zemích
- největší nepokoje probíhaly v Německu, Maďarsku, Bulharsku, Finsku a v Itálii
- přeorientování průmyslu z válečného na jiný => nezaměstnanost (hlavně 2 roky po válce)
- v některých zemích docházelo k pokusům o revoluci bolševického typu
  - vyhlášeny „republiky rad“ (sovětů)
- 1918-21 – od sociální demokracie se odštěpilo levicové křídlo, začínají vznikat komunistické strany (radikálnější)
- národně-osvobozenecký boj v RU, v koloniálních zemích (1. etapa rozpadu koloniálních mocností – Indie, Blízký Východ
zánik čtyř monarchií
- Rakousko – Uhersko, Rusko, Osmanská říše (Turecko), Německo => destabilizace poměrů
vznik nástupnických států
- po rozpadu Rakousko – Uherska
  - Rakouská republika, Republika Československá (RČS) + Podkarpatská Rus
  - Maďarské království
- část území býv. RU připojena k:
  - Polsku
  - Rumunsku (Sedmihradsko)
  - Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od 1929 Jugoslávie)
  - Itálii (severní část)
- státy vznikaly na národnostním principu (2/3 obyv. musí být příslušníky dané národnosti)
změny na mapě Evropy
- od Ruska se oddělila Litva, Lotyšsko, Estonsko
- obnovena Belgie
- Francie dostala zpět Alsasko a Lotrinsko
- Besarábie (část Moldavska) připojena k Rumunsku
růst úlohy USA (konec hegemonie Evropy)
- USA věřitelem Evropy (Evropa zadlužena) USA, Švédsko, Nizozemí a Švýcarsko
  - finanční vítězové
- Evropa oslabena (vzestup zaznamenávají mimoevropské státy) => zničení rovnováhy sil na Evropském kontinentě
  - JAR, Kanada, Austrálie, Japonsko, Čína, Indie
rozvoj vědy a techniky
- spjato s destrukcí za války
  - velké ztráty (jak materiální, tak na životech)
  - po válce: hospodářská krize
  - otřeseny dosavadní morální hodnoty
  - změna životního stylu
vznik společnosti národů (SN) (1920)
- měla zajistit mír, řešit problémy diplomatickou cestou
  - idea Wilsona: založit mezinárodní instituci, která by hájila demokracii, politickou a územní nezávislost všech států
  - spory, které vzniknou, budou řešeny mírovou (diplomatickou) cestou
  - USA se paradoxně členem SN nestaly (po válce znovu přistoupily k politice izolacionismu)
  - nečlen i SSSR (až do r. 1934 – přijetí za podpory Edvarda Beneše a Francie)
  - Wilsonovi současníci jej považovali za idealistu (chtěl spravedlivý mír, místo toho rozhod.vítězové)
  - SN = nástroj Anglie a Francie k prosazování svých cílů

Vývoj 1. světové války podle bojišť

Balkánská fronta

Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, téhož dne začalo odstřelování Bělehradu (Srbská kampaň 1. světové války).

v roce 1914 proběhly tři rakousko-uherské útoky na Srbsko, útočící vojska byla pokaždé poražena a zahnána zpět
roku 1915 zaútočila na Srbsko současně rakousko-uherská a bulharská vojska, srbská armáda byla zdecimovaná, její zbytky byly přepraveny po Jadranu na ostrov Korfu
roku 1916 byly srbské jednotky přepraveny do Řecka na Soluňskou frontu. 28. srpna vypovědělo Rumunsko válku Rakousku-Uhersku
2. července 1917 vypovědělo Řecko válku Centrálním mocnostem
v září 1918 byla na Soluňské frontě zahájena ofenzíva, bulharská armáda se zhroutila, poté došlo k zhroucení celé balkánské fronty a osvobození Srbska

Italská fronta

Ač byla Itálie dříve spojencem Německa a Rakousko-Uherska v rámci Trojspolku (1882), do války zprvu nevstoupila a byla neutrálním státem. 23. května 1915 se ale přidala na stranu dohody (za slib území na Balkáně – Istrie, Dalmácie (Terst).

11 bitev mezi italskou a rakousko-uherskou armádou o řeku Soču (jižně od Julských Alp a severně od Jaderského moře)
na podzim roku 1917 proběhla bitva u Caporetta, při které se fronta posunula k řece Piavě
až do konce války probíhala bitva na Piavě
po celou dobu konfliktu se bojovalo také ve vysokohorských prostorách Alp na frontě táhnoucí se od hranic Švýcarska až po současné Slovinské Alpy. Dějištěm bojů byla plošina Ortles, Fleimstalské Alpy, Dolomity, Karnské Alpy a Julské Alpy

Západní fronta

Německo zaútočilo na Francii přes Belgii, aby se vyhnulo francouzským pevnostem.

Schlieffenplan, plán dobytí Francie, aby se Německo mohlo následně soustředit na Rusko a na závěr se zbavilo Velké Británie. Německá ofenzíva se však zastavila na řece Marně kvůli protiútoku dohody z 5. až 15. září 1914. Od tohoto období se zde vedla zákopová válka. Tento stav se do konce války nepodařilo zvrátit.
květen 1915 – vážné střetnutí u belgického města Ypres (použit plyn chlór, později se podle tohoto města pojmenuje plyn yperit)
únor 1916 – zahájena bitva u Verdunu, která trvala až do prosince
v bitvě na Sommě , která probíhala od července do listopadu 1916, využili Britové jako první tank
v roce 1917 pokračovaly tvrdé boje, Nivellova ofenzíva v měsíci dubnu nic nevyřešila. Bitva u Cambrai byla úspěšnější, Britové poprvé využili tanky v součinnosti s pěchotou.
německá Ludendorffova ofenzíva, která pokračovala útoky až do počátku června 1918, ohrozila Paříž. Následná druhá bitva na Marně zahnala Němce na ústup, ti byli nuceni žádat o mír

Východní fronta

Ruská armáda na počátku válka překvapivě poměrně rychle zmobilizovala a podnikla útok na Východní Prusko.

po počátečních bojích porazila německá armáda Rusy v bitvě u Tannenbergu. Na jižní části fronty došlo v srpnu 1914 k bitvě u Krašniku, kde byla ruská armáda poražena rakousko-uherskou armádou. Situace se obrátila v bitvě o Halič, ruská armáda postoupila do Karpat, na východní Slovensko a do Slezska, ohrožovala české země
v bitvě u Gorlice v červnu roku 1915 byla ruská armáda poražena, na konci roku 1915 stála německá vojska na hranici měst Riga, Baranovič, Stripa
v červnu 1916 začala Brusilovova ofenzíva, díky níž Rusko dobylo Bukovinu a část Haliče
1. července 1917 byla zahájena Kerenského ofenzíva, která však byla odražena a ruská armáda musela ustoupit. 7. listopadu proběhla v Rusku Velká říjnová socialistická revoluce
v únoru 1918 zahájily Centrální mocnosti všeobecný útok proti Rusku. 3. března podepsalo Rusko Brestlitevský mír a přestalo válčit

Naše země v první světové válce a vznik ČSR

Vývoj názorů zda mají být české země samostatné či v rámci R-U monarchie

1867 dualismus = Rakousko – Uherské vyrovnání = zklamání pro Čechy
1865 František Palacký: „Idea státu Rakouského“ = austrofederalismus nebo monarchie zanikne
1895 TGM: „Česká otázka“
- je ještě zastáncem společné existence Českého a Rakouského království
- kvůli obraně před Německem

Co ukázala 1. světová válka

I před vypuknutím první světové války byla česká politika stále pro zachování Rakouska – Uherska, ale požadovala PŘEMĚNY. První světová válka však změnila svět a změnila také pohled na zachování Rakousko – Uherské monarchie. Ukázala totiž, že RU není schopná řešit problémy mnohonárodnostního státu, čímž ztratilo opodstatnění své existence.

Postoj Čechů na počátku a v průběhu války

v Čechách nebylo žádné nadšení pro mobilizaci
Češi dávali najevo svou nechuť jít bojovat proti Slovanům (Srbům, Rusům) v průběhu války se nechávali dobrovolně zajímat (např. 2 pluky – pražský 28. a mladobolesl. 36.) vojáci se nevraceli z dovolenek = nerukovali – skrývali se v lesích, byli nazýváni „zelené kádry“ v celé monarchii byl zrušen politický život, byl rozpuštěn parlament (Říšská rada) po vyhlášení války byl nastolen vojenský režim a tím omezena občanská práva a svobody (shromažďování, zavedena cenzura)
začíná germanizace
zhoršení životních podmínek (zásobování)
1915 zaveden přídělový systém – veškeré konzumní zboží na přídělové lístky
vznik černého trhu s vysokými cenami (hlavně v posledních měsících války)
„keťas“ = překupník
v Čechách byly vydávány protirakouské manifesty (autorům hrozil trest smrti)
perzekuce všeho českého = 1914-16 – vyneseno 24 rozsudků smrti
byli zatýkáni představitelé české politiky (Klofáč, Karel Kramář, Alois Rašín)
do vězení se dostal i představitel české Živnobanky, protože byl liknavý ve válečných půjčkách (Preiss)

Česká politika , ODBOJ a cesta ke vzniku ČSR

bezradná, zastrašená perzekucemi
většinou byla PRORAKOUSKÁ (prorakouský aktivismus) – po válce nazýváno „Rakušáctví“
- důvody:
  1. tradice (těžko se mění postoj)
  2. praktické a ekonomické důvody = RU je velký stát, má i velký trh
- prorakouskou politiku vedla i Sociální Demokracie (v čele s Bohumírem Šmeralem)
- protirakouské postoje byly ojedinělé: Státoprávně pokroková strana (Lev Sychrava) – po vypuknutí války její představitelé odchází do exilu
Mladočeši (Karel Kramář) – plán na vytvoření Slovanské říše pod vedením Ruska
- na straně protirakouské politiky stál i T. G. MASARYK – představitel Realistické strany
- Češi nemají být nadále součástí RU, protože to je stále více závislé na Německu
- jednal s představiteli českých politických stran i českých spolků (Sokol, apod.)
- od nich získal mandát něco pro tuto věc dělat
- spolu s E. Benešem se podílel na založení tajné organizace Maffie– měla reprezentovat české zájmy doma, mít vliv na českou politiku a vykonávat špionáž ve prospěch Dohody
- účastníci: K. Kramář, Al. Rašín, Šamal, Hajn, Soukup, Dr. Scheiner (Sokol)
6. 7. 1915 „Masarykova zahraniční akce“
- projev ve Švýcarsku (= počátek boje za československou samostatnost)
- formuluje zde koncepci Nezávislé „Československo“
- úspěch akce záleží na výsledku válku a na postojích Dohody
- „Nepohneme-li se my Čechové sami, světová válka přejde naše hlavy a my zůstaneme nezměněni!“
Září 1915 vznikl Český komitét = výbor v zahraničí
- centrum zahraničního odboje
- vydal prohlášení o snaze o českou nezávislost
- z něj vznikla Československá národní rada = T. G. Masaryk, E. Beneš, Milan Rastislav Štefánik (slov. vědec)
krajané žijící v cizině podporovali odboj finančně
Listopad 1915 byla podepsána Clevelandská dohoda mezi Slovenskou ligou a Českým národním sdružením v Americe = prohlášení o společném státě Čechů a Slováků
- cílem
  - přesvědčit Dohodu o potřebě rozbít Rakousko – Uhersko
  - přesvědčit i veřejné mínění na Západě
až do roku 1918 Dohoda uvažovala o zachování Rakousko – Uherské monarchie kvůli záruce stability ve střední Evropě

Masaryk jezdí po Anglii a Francii, řeční, vede besedy, píše do novin, nezůstává však jen u slov, ale vytváří československé vojsko, které bojovalo na straně Dohody = základ armády budoucího státu
Československé legie:
- Rusko – „Česká družina“
  - součást Ruské armády (hlavně jako špióni)
- Francie – „Rota Nazdar“
  - součást cizinecké legie
- Itálie, Anglie

Nástup Karla I.

roku 1916 zemřel František Josef I. a nastoupil Karel I.
- začíná provádět změny (cíl: zachránit monarchii)
- zmírňuje perzekuce (přehodnocovány tresty)
snažil se uzavřít separátní mír
- došlo k obnově politického života, byla obnovena činnost Říšské rady
ale na tyto kroky je již pozdě

Přelomovým rokem je rok 1917

Únorová revoluce v Rusku (březen 1917)
vstup USA do války (včetně 20 000 – 30 000 našich krajanů)
Masaryk se domnívá, že Rusko se bude vyvíjet demokraticky, předpokládá, že bude pokračovat
v květnu 1917 Masaryk přijíždí do Ruska, vidí zde nejlepší příležitosti pro vytvoření legií
2. 7. 1917 slaví československé legie svůj první úspěchv bitvě u Zborova
- legie prolomily část fronty, získaly asi 4000 zajatců, děla i kulomety
- v červenci 1917 byla provedena Ruská ofenzíva (neúspěšná)
- v průběhu léta 1917 je v Ruských legiích asi 60 000 vojáků
Květen 1917 byl vydán Manifest Českých spisovatelů
- hlavním iniciátorem byl Jaroslav Kvapil (šéf činohry)
- výzva k poslancům (českému svazu), aby obhajovali zájmy národa
další vývoj byl spjat s dalším vývojem v Rusku = Bolševická revoluce = zkomplikovala situaci českých legií v Rusku

Uzavření Brest – Litevského míru (březen 1918) znamenal pro Rusko ztrátu velkých území, ale též vystoupení ze států Dohody => legie neměly kde bojovat.

Masaryk stále pobývá v Rusku
prosazuje politickou neutralitu legií ve vnitřních záležitostech Ruska, prosazuje odchod legií z Ruska do Francie
dohodl se s Ruskou vládou o přesunu legií přes Vladivostok (transsibiřskou magistrálou),
z Vladivostoku pak loďmi do Francie = anabáze
poslední vojáci opouštějí Vladivostok až v září 1920
v březnu 1918 Masaryk odchází z Ruska do Ameriky (také přes transsibiřskou magistrálu) a tam píše knihu Světová revoluce
drobná nedorozumění mezi legiemi a sovětskou vládou přerostla v ozbrojený konflikt = sovětská vláda žádala odzbrojení legií = legie proti sovětské vládě = Čeljabinský incident
legie obsadily celou magistrálu, města v Povolží, na Sibiři a na východě
v těchto místech svrhli sovětské vlády a nastolili demokrat. vlády (eseři, menševici) => velký ohlas v USA ALE finanční pomoc byla minimální a vojenská pomoc žádná
Masaryk byl nazýván „pánem Sibiře“ – noviny oslavovaly armádu státu, který neexistuje
nakonec příměří mezi sovětskou vládou a legie jsou evakuovány – vnitřní rozklad legií
v létě 1918 státy Dohody vyjadřují souhlas s vytvořením ČSR

Vznik ČSR
6. 1. 1918 čeští poslanci přijali Tříkrálovou deklaraci

„pryč od Rakouska !“
odvolávají se na právo národů na sebeurčení
odhodláni bojovat za samostatnost

8. 1. 1918 bylo zveřejněno 14 bodů prezidenta Wilsona – nadějný 10. bod, jenž počítá s autonomií Československa v rámci Rakousko- Uherské monarchie

sílí protiválečné hnutí v zázemí = stávky, demonstrace = v lednu 1918 generální stávka – otázka zásobování fronty i zázemí
vzpoury i v armádě = Rumburk, Trenčín, Kotor, Kragujevac

1.5. 1918 – Májová manifestace

13.7. 1918 – obnovena činnost Národního výboru

stává se hlavním představitelem politických sil
zastoupeny politické strany podle výsledků voleb z roku 1911
připravuje rozbití monarchie a převzetí politické moci
hlavní představitelé: Karel Kramář, Alois Rašín, Antonín Švehla, Václav Klofáč
Socialistická rada – socialisté a sociální demokraté – Šmeral

30.5.1918 – Pittsburská dohoda

Československá dohoda o společném státě – Slovensko má mít autonomii
politický program – nikoliv zákon
uložena v kongresu USA

14.10. 1918 – všeobecná generální stávka proti vývozu potravin, uhlí, surovin, vagónů na frontu

zorganizovala socialistická rada
Beneš oznamuje francouzské vládě, že Česká národní rada se stává prozatímní vládou Československa v čele s Tomášem Garrigue Masarykem

16.10. 1918 – Karel I. vydal Manifest – slibuje přeměnit Rakousko – Uherskou monarchii ve federativní stát – nabízí autonomii

18.10. 1918Washingtonská deklarace

inspiroval se americkým vzorem
zdůvodnění, proč Češi a Slováci nechtějí patřit pod Rakousko – Uherskou monarchii
lidská a občanská práva
Habsburkové kdysi zvoleni na český trůn, nyní jsou sesazeni
důvodem je zrada Habsburků na národních právech
Československo se stalo demokratickou republikou
ochrana menšin, zrušení šlechtických výsad a titulů
plány na hospodářské přeměny (pozemková reforma = vyvlastnění velkostatků)
převedení částečných dluhů Rakousko – Uherska

Pod vlivem této situace napsal 18. 10. americký prezident Wilson nótu Rakousko – Uhersku

USA uznaly Československou vládu
ať se Rakousko – Uhersko dohodne s československou vládou
na základě této zprávy Karel I. souhlasil s tím, aby delegace domácího odboje vedená Kramářem odjela do Ženevy, kde začaly jednat se zahraničním odbojem reprezentovaným Benešem (dokončeno 30. října)

27.10. 1918 – Rakousko – Uhersko kapitulovalo Andrássyho nótou

zveřejněna jako souhlas s vyhlášením samostatnosti, moc přebírá Národní výbor z rukou místodržícího Candenkova

28.10. 1918 vyhlášena samostatná republika na Václavském náměstí

vyhlásili ji „muži 28. října“ = Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Vavro Šrobár, Jiří Stříbrný
bez násilí
národní veselí aoslava
strhávání symbolů R-U monarchie

30.10. 1918 – Martinská deklarace – připojení Slovenska jako autonomního státu

od tohoto okamžiku zabezpečena národní existence Čechů a Slováků.
samostatnost Československa potvrzena Versailleskou mírovou konferencí => Československo se stalo součástí Versailleského mírového systému

Prezidentem Československa se stal Tomáš Garrigue Masaryk

Život

Masaryk se narodil v chudé rodině jako „Tomáš Jan“ krátce po bouřlivém revolučním roce 1848 v rodině zaměstnanců na statku, žijící na moravském Slovácku. Jeho matka, Terezie Kropáčková (1813 – 1887), rodem Hanačka byla německé národnosti, negramotný otec Jozef Maszárik (také Masarik, či Masaryk, 1823 – 1907) slovenské. Masaryk měl dva mladší bratry, Martina (1852 – 1873) a Ludvíka (1854 – 1912).
Po absolvování čejkovické školy a reálky v Hustopečích chvíli praktikoval v hodonínské škole a posléze se učil zámečníkem ve Vídni. Obou činností zanechal a nastoupil jako podučitel hustopečské reálky a začal se připravovat k studiu na gymnasiu. Jeho nepříliš majetní rodiče (otec pracoval jako čeledín a posléze dráb, matka jako kuchařka v panských službách) ho nemohli na studiích vydržovat. Proto se od 15 let živil sám jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Po maturitě ve Vídni začal studovat filozofickou fakultu.

Během studia se seznámil s Franzem Brentanem a rodinou Rudolfa Schlesingra, jehož syna vyučoval. Na prázdninové cestě s mladým Schlessingrem, už po absolutoriu, se seznámil s Charlottou Garrigue, dcerou newyorského podnikatele. 10. srpna 1877 byli zasnoubeni. Získání docentury z filozofie pozdrželo sňatek do 15. března 1878. Po celou dobu studia byl Masaryk literárně činný, napsal mnoho studií a odborných statí. V letech 1879 až 1880 se stal otcem Alice a Herberta.

Po rozdělení University Karlo-Ferdinandovy na českou a německou část přijel Masaryk do Prahy, aby zde přednášel. V českém prostředí si vytvořil mnoho odpůrců svým kontroversním přístupem ke studentům a vykládanému tématu a názory na katolickou církev. Masaryk z protestantských pozic kritizoval některé vlastnosti katolické církve. Viděl nutnost náboženství pro moderní společnost, ale požadoval po katolictví radikální reformu. Masaryk přijel do Prahy jako uznávaný filosof a získal si mnoho přátel mezi svými studenty a později i v okruhu lidí kolem revue Athenaeum, kterou sám založil.

Spor o pravost rukopisu Královédvorského a Zelenohorského se stal celonárodní aférou. Masaryk se postavil za jejich nepravost a pro velkou část nacionalistů byl vlastizrádcem. Masaryk začal pracovat na poli politiky. Zde našel spolupracovníky v Josefu Kaizlovi a Karlu Kramářovi a formuloval nový politický směr, který prosazoval „přesné vědecké poznávání věcí proti romantické fantastice“ – realismus. Revue „Čas“ se stala tribunou realistů, v níž předávali své názory a postoje poměrně úzkému okruhu veřejnosti. Koncem roku 1890 byli přijati do mladočeské strany, na jaře 1891 získali mandáty do Říšské rady (celorakouského parlamentu) a v prosinci 1891 byl Masaryk zvolen do zemského sněmu. Později svou další politickou kariéru přerušil. Jednou z příčin byla skutečnost, že se mu rodina rozrostla o další dvě děti – Jana a Olgu.

I nadále byl literárně činný. Napsal mnoho studií i vědeckých statí, inicioval vznik Ottova slovníku naučného a také psal články do odborných časopisů, jako byly „Naše doba“, nebo do novin „Čas“, na jejichž vzniku se aktivně podílel.

Masaryk na Češích odsuzoval omezený rozhled a okruh zájmů. Příčil se mu český nacionalismus, který vycházel jen ze slepé nenávisti ke všemu německému a nedobře nesl rozrůstající se antisemitismus. Jeho aktivita v roce 1899, kdy se zasazoval o obnovení procesu s židem Hilsnerem, který byl odsouzen za rituální vraždu mladé Češky, to ostatně dokázala.

Masaryk byl hluboce věřící člověk, přesto uvítal vznik Volné myšlenky, kterou vnímal především jako antiklerikální hnutí.

Za první světové války Masaryk zaujal stanovisko nezávislosti českého národa a jeho vystoupení ze svazku Rakouska-Uherska. Ve své knize „Nová Evropa: Stanovisko slovanské“ ospravedlňuje boj proti monarchii, nutnost lepšího státoprávního uspořádání ve východní Evropě a dokonce předjímá i některé aspekty budoucí spolupráce mezi státy Evropy, eventuelně i ve formě federace demokratických států.

K dosažení politické samostatnosti bylo nezbytné zviditelnit český národ a přesvědčit státníky velmocí o potřebnosti a užitečnosti samostatného českého státu. Nejprve odešel do Ženevy. Později spolu s Benešem odjeli do Francie, kde se k nim připojil Milan Rastislav Štefánik. V září 1915 odjel Masaryk do Londýna a situaci ve Francii svěřil Benešovi. Po únorové revoluci přesídlil do Ruska, kde dal podnět k sestavení samostatných legií z českých a slovenských přeběhlíků a zajatců. Když do války vstoupily USA, vydal se přes Dálný Východ do Spojených států, aby zde působil na presidenta Wilsona, který do té doby po válce hodlal zachovat rakouskou monarchii, byť národně svobodnou. V Americe zorganizoval velkou přesvědčovací kampaň mezi americkými Čechy a Slováky na podporu samostatného státu.

Československo bylo uznáno za samostatný stát a Masaryk byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním presidentem. 24. května 1934 jím byl zvolen počtvrté a naposledy i přes špatný zdravotní stav. 14. prosince 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů a zůstal na zámku v Lánech. Když „Tatíček Masaryk“ zemřel, pro jeho obdivovatele zemřel symbol morální velikosti a velké autority. Jeho heslo bylo: „Nebát se a nekrást“.

Masaryk byl označen za „presidenta Osvoboditele“ a ještě za jeho života byl přijat zákon „Masaryk se zasloužil o stát“, známý též jako Lex Masaryk. Masarykova osoba bývá spojována s pouze s obdobím první republiky, ačkoli značnou část svého díla vykonal již před ní.

Generál PhDr. Milan Rastislav Štefánik (21. července 1880 Košariská – 4. května 1919 Ivanka pri Dunaji) byl slovenský politik, generál francouzské armády a také astronom.V letech 1914–1918 organizoval československé legie v Srbsku, Rumunsku, Rusku, Itálii a v roce 1918 protisovětskou intervenci na Sibiři. Byl členem Národní rady v Paříži a posléze československý ministr války. Je spolu s Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem považován za zakladatele Československa. Zahynul při letecké katastrofě při návratu do vlasti.

Svět po první světové válce

Versailleský mírový systém = pokus o nastolení rovnováhy sil v Evropě

Versailleská MÍROVÁ konference začala 18. ledna 1919 = 27 účastnících se států – všechny státy se na ni důkladně diplomaticky připravily
vítězové chtěli největší výhody X poražení co nejvíce zmírnit následky porážky

Průběh:

francouzský prezident Poincaré přednesl zahajovací projev, v němž za viníky války označil Centrální mocnosti
Versailleské konference se účastnili pouze zástupci vítězných států – nejdůležitějších 5 států – všeobecné zájmy = USA (Wilson), Francie (Clemenceau), Anglie (Lloyd Georgie), Itálie (Orlando), Japonsko (Makino)
hlavním orgánem – nejvyšší rada = rada deseti – zastoupeni premiéři vlád (+ prezident USA) – zúžení jen na radu tří (Wilson, Lloyd George, Clemenceau).
rozporuplným bodem byl postup vůči Německu – nejtvrdší postoj měla Francie, mírnější Anglie, která chtěla zachovat rovnováhu sil a obávala se radikalizace poměrů v Německu + USA zastávaly názor, že Německo má vystupovat nejenom jako protiváha Francie, ale také (hlavně) Anglie.
mimo mírová jednání zůstalo Rusko, které nebylo přizváno = cílem velmocí bylo likvidovat socialismus v Rusku
červen 1919 byla ve Versailles uzavřena MÍROVÁ SMLOUVA S NĚMECKEM
- teritoriální změny:
  - Německo ztratilo všechny kolonie ve prospěch Britů
    - Alsasko a Lotrinsko ve prospěch Francie
    - další ztráta území ve prospěch : RČS: Hlučínsko, Polska: Poznaňsko, Horní Slezsko, vých. a záp. Prusko, Gdaňsk, Dánska: Šlesvicko, Belgie: drobná území
  - Německu odňato i Sársko (pod správou SN) = uhlí ze Sárska bude 15 let směřovat do Francie
- vojenské podmínky:
  - v Německu rozpuštěna armáda (max. 100 000 vojáků pro řešení vnitřních problémů)
  - zrušena všeobecná branná povinnost a generální štáb
  - ztráta loďstva a ponorek
  - zákaz modernizace zbraní a leteckých zbraní
  - v Porýní vytvořeno demilitarizované pásmo (o šířce 50 km) na pravém břehu Rýna
  - levý břeh Rýna okupován dohodovými vojsky
- hospodářské podmínky:
  - reparace (ve zlatě, zboží, uhlí, železná ruda, cenné papíry)
  - reparace velmi vysoké, pro Německo neúnosné (nesplnitelné)
protože podmínky byly pro Německo příliš tvrdé, vyvolávaly potřebu revanše (odplaty)
mírová smlouva s Rakouskem – podepsána v září 1919 v Saint-Germain – potvrdila rozpad Rakouska – Uherska na nástupnické státy – potvrdila územní ztráty – dávala Rakousku určitá vojenská omezení a stanovila reparace – obsahovala přísný zákaz spojení Rakouska s Německem
mírová s Maďarskem byla uzavřena 1920 v Trianonu – stanovila ztrátu 70% maďarského území:
- Slovensko, Zakarpatská Ukrajina – RČS
- Sedmihradsko, Banát – Rumunsko
- Chorvatsko, část Banátu – Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
- Burgenland – Rakousko
mírová smlouva s Tureckem podepsána 1920 v Sévres – potvrdila rozpad Osmanské říše a ztrátu 4/5 území – Černomořské úžiny vešly pod mezinárodní kontrolu – bylo omezeno loďstvo a stanoveny reparace
mírová smlouva s Bulharskem podepsána v Neully – ztráta území ve prospěch východních sousedů (Rumunska, Řecka, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců)

Versailleský mírový systém nevytvářel pevné základy pro mír. Byl založen na mocenské převaze vítězů, vyvolával nespokojenost nejen v poražených zemích, ale i v zemích vítězných.

Založení Společnosti národů (SN) = 1919 – 1939 – založena z podnětu Wilsona

cíl: spolupráce mezi státy, zajištění míru, řešení mezinárodních sporů mírovou cestou
sídlo: Ženeva
nejvyšší orgán: Shromáždění
zřízen Mezinárodní soudní dvůr v Haagu
stálí členové: VB, Francie, Japonsko, Itálie
USA se členem nestaly
ale neexistence společných vojenských sil a izolace Ruska

Malá dohoda 1920-21 – spojenecká smlouva mezi ČSR, Rumunskem a Jugoslávií pod patronací Francie

cíl: zabránit Habsburkům, aby se vrátili do Rakouska nebo Maďarska

Krize koloniálního systému

Válka otřásla také koloniálními panstvími evropských mocností, kde byl veden národně osvobozenecký boj = právo národu na sebeurčení, demokracie, nacionální tendence). Válka způsobila přerozdělení kolonií = Versaillesko – Washingtonský systém.

1921 – 1922 probíhala Washingtonská mírová konference – uspořádala poměry v Tichomoří a na Dálném východě = posílení vliv USA v daných oblastech

účast 9 zemí – hlavní roli měly USA, Francie, Anglie, Italie a Japonsko
byly uzavřeny tři traktáty (smlouvy) mocností:
1. nedotknutelnost v držbě ostrovů v Pacifiku
2. stanoveny válečné lodě (velikost, tonáže), které tam mocnosti směly udržovat
3. princip otevřených dveří v Číně pro všechny mocnosti

Změny a vývoj v jednotlivých státech po první světové válce

USA

Spojené státy Americké se staly nejsilnější průmyslovou i finanční velmocí. Vlastnily polovinu zásob zlata, Evropa jim dlužila 10 miliard $. V roce 1920 ve volbách vyhrála republikánská strana a znovu nastoupil izolacionismus a protekcionismus (ztráta zájmu o problémy jiných zemí a ochrana vlastních zájmů). USA nevstoupily, ač její vznik samy iniciovaly, do SN. Politické zájmy směřovaly mimo Evropu. Od poloviny 20. let se zájem o Evropu obnovil (zasahováním do politiky).

Na počátku 20. let v USA probíhala hospodářská krize a vzrůst revolučního hnutí (na obranu byla vytvořena tzv. „americká liga“ – účastníci války).Roku 1920 Nicolo Sacco a Bartolomeo Vantetti, italští dělníci, byli zatčeni za anarchistickou propagandu a na zákl. falešného obvinění z loupežné vraždy odsouzeni k smrti a roku 1927 popraveni.Projevovaly se názory proti přistěhovalectví a zároveň snahy na jejich záchranu. V jižních státech působila tajná organizace Ku-Klux-Klan.

Německo

V listopadu 1918 vypukla vzpoura námořníků v přístavu Kiel – začínají vznikat dělnické a námořnické rady. Revoluce proběhla také na venkově. Byla vyhlášena republika a císař Vilém uprchl do Holandska.

Nejradikálnější síly revolucionářů vytvořily komunistickou stranu Německa v Kielu- Karl Liebknecht, Rosa Luxemburg

Nespokojenost s novou vládou vyvolala v lednu 1919 lidové povstání (krvavě potlačeno, Liebknecht a Luxemburg zavražděni). Na jaře roku 1919 v Bavorsku vznikla Bavorská republika rad (pokus o socialistickou revoluci).

V prvních poválečných volbách zvítězila sociální demokracie a byla vytvořena koaliční vláda. Ve Výmaru byla přijata německá ústava – odtud Německo = „Výmarská republika“.

Německo mělo mnoho hospodářských potíží, k tomu ještě muselo splácet reparace. A tak došlo k tzv. „Rúrské krizi“, kdy Německo přestalo platit reparace. Francie na to reagovala vojenským obsazením Porúří. Proti Francii však zasáhly USA a Británie, a tak se Francouzští vojáci museli stáhnout a otázka reparací byla znovu projednávána.

Německo projevilo pasívní odpor (zastavila se veškerá výroba a těžba) = nastala obrovská inflace – dopad na sociální oblast = revoluční nálady – posílilo dělnické hnutí

Po Rúrské krizi nastoupil Gustav Stresemann, který vyvedl Německo z krize a izolace a stabilizoval hospodářskou a ekonomickou situaci. V roce 1923 potlačil vojenský pokus o puč (NSDAP – Adolf Hitler). V Německu sílí nacionalismus a militarismus. Vznikají bojové svazy (součásti politických stran).

Rakousko

Po rozpadu Rakouska – Uherska vznikla z části Rakouska Rakouská republika. Ve volbách zvítězila sociální demokracie – K. Reuner, O. Bauer V roce 1934 spolu s nástupem fašistické strany dochází k fašizaci Rakouska, která vrcholí v březnu 1938 připojením k Německu = anšlus.

Polsko

Polsko bylo obnoveno po 1. světové válce – v čele stát maršál K. Pilsudský. Polsko vidělo svoji záštitu ve Francii, vedlo protiněmeckou a protisovětskou politiku. Jednotícím vlivem byla katolická církev. Labilní nově demokratický systém byl v roce 1926 nahrazen autoritativním režimem osobní moci = Pilsudskiho diktatura.

Maďarsko

Maďarsku zůstala asi třetina země bývalých Uher. V dubnu 1919 byla neúspěšná vláda Károlyiho vystřídána komunistickou vládou a byla vytvořena Maďarská republika rad. Tak byla poražena (intervencí), a k moci se dostala fašistická strana = Horthy. Moc drželo v rukou několik velkostatkářů, vysokého kléru a důstojníků. Rozvrácené hospodářství nutilo Maďarsko ke stále novým zahraničním půjčkám. Sbližovalo se s Itálií a částečně i s Velkou Británií. Proti Maďarsku byla vytvořena Malá dohoda (Maďarsko totiž ohrožovalo Jugoslávii i Rumunsko).

Jugoslávie (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců)

Jugoslávie vznikla spojením Srbska, Chorvatska, Černé hory a Slovinska. Katastrofální hospodářská situace vedla k mohutným stávkovým hnutím – tvrdě potlačována. V roce 1921 byla přijata ústava, kterouž se Jugoslávie stala konstituční monarchií s jednokomorovým parlamentem (skupština). V roce 1929 byla nastolena diktatura krále Alexandra.

Rumunsko

Rumunsko bylo královstvím, v jehož čele stál král Ferdinand I. Rumunsko bylo jednou z nejzaostalejších agrárních zemí. Došlo zde z rozvoji silného revolučního hnutí, ale i fašismu. Bratiausova vláda se pokoušela o demokratické reformy, zároveň však tvrdě zasahovala proti dělnickému hnutí (rolnické povstání v Besarábii). V roce 1927 Ferdinand I. zemřel a dočasně se králem stal nezletilý Michal. V roce 1930 se po něm stal králem Carol.

Bulharsko

I v Bulharsku došlo k rozvoji silného revolučního hnutí. Stambolijská vláda se mu pokoušela čelit řadou demokratických reforem. V roce 1923 se k moci dostal Alexander Cankov, který nastolil fašistickou diktaturu a teror. Pod mezinárodním tlakem byl však donucen odstoupit. V roce 1924 byla nastolena vláda Andreje Ljapčina.

Řecko

Řecko bylo monarchií v čele s králem Alexandrem. Významný vliv v zemi měla liberální strana (podpora revolučního hnutí). V roce 1920 byla založena KS a 1924 po četných převratech vyhlášena republika.

Další státy

Mongolsko bylo pod sovětským vlivem = SSSR pomohlo vyhnat Japonce z Mongolska Rudou armádou. Roku 1924 po smrti posledního chána byla vyhlášena MONGOLSKÁ LIDOVÁ REPUBLIKA = vznikl druhý socialistický stát na světě. Vůdci Mongolska uvnitř byli Čojbalsam a Süchbátar.

Čína byla nejednotná, jednotlivé oblasti byly v rukou vojenských velitelů. Byly zde ještě přežitky feudalismu a pronikaly sem velmoci – hlavně Japonsko. V čele protinárodního hnutí byla strana národní buržoazie a inteligence = Kuomintang. V čele stáli Sunjásten a Čankajšek. Cílem komunistické strany Číny, vedené Mao-ce-tungem, bylo sjednotit stát. Rozpoutala se zde tedy občanská válka mezi Komunistickou stranou a Kuomintangem. Roku 1928 Čankajšek vyhlásil Národní vládu v Nankingu. 1931 do Číny vpadli Japonci, pronikli do Mandžuska a vytvořili zde loutkový režim – vazalský stát závislý na Japonsku = Mandžusko. V čele stál poslední čínský císař Pchu-ji.

Indočíně, francouzské kolonii, stál v čele boje Ho-Či-Min.

Také Indonésie byla proti evropské nadvládě. Zde proti Nizozemcům vystoupil Sukárno.

Indie za války podporovala Británii, která slíbila učinit zde reformy, samosprávu a udělit status dominia. Po válce se tak však nestalo, ba dokonce se Británie snaží posílit svůj vliv v Indii. V roce 1919 Angličané tvrdě zasáhli – (střelbou do demonstrantů) do pokojné demonstrace u Amritsaru. V čele indického boje stanul Mahatma Gándhí = pseudonym – znamená velká duše – zastáncem boje v duchu indické filozofie – pasivní odpor a občanská neposlušnost + bojkot všeho anglického – zboží, zákonů, úřadů. Gándhí Angličany mnohokrát vězněn. Džaváharlál Nehrú – spolupracovník Gándhího se stal představitelem politické strany Indický národní kongres. Indie se stala plně nezávislou až 15. 4. 1947. 1948 Gándhí zavražděn muslimským fanatikem.

Turecko – pod kontrolou Británie. Do čela Národní revoluce se zde postavil Mustafa Kemal Paša zvaný „Atatürk“ – otec Turků. 1923 se Turecko stalo republikou – probíhá zde modernizace země a četné reformy Prezidentem (diktátorem) se stal Atatürk.

V bývalé Persii, dnešním Íránu, došlo roku 1921 k vojenskému převratu a Írán získal nezávislost na Anglii – v čele stál plukovník Réza Chán Páhlaví – později nastolil osobní moc

Afghánistán – již od konce 19. století pod nadvládou Britů. Získal nezávislost 1919. Problémem zde ale byl Islámský feudalismus – život podřízený Islámu.

Britský protektorát Egypt získal nezávislost roku 1922 a stal se královstvím v čele s králem Saúdem

Sýrie a Libanon se osamostatnili povstáním a vyhlášením nezávislosti na Francii až koncem 20. let.

Saúdská Arábie získala nezávislost v polovině 20. let a Irák roku 1920 (stále se zde však udržuje vliv Británie).

Palestina – Britové za války vydali Belfourovu deklaraci, ve které slíbili, že se Palestina stane domovem Židů a začali sem Židy stěhovat. Již v této době však nastaly mezi Palestinci a Židy problémy. Chaim Weitzmann, vůdce sionistického hnutí, chce Židům zajistit právo na vlast (bojem).

Také v Africe začíná boj za osvobození, je však potlačen – většina států zde vzniká až v r. 1960.

Latinskoamerické státy – Brazílie, Argentina, Chile a Mexiko za války zbohatly = dodávaly suroviny Dohodě. Po válce sem začínají pronikat Američané = amerikanismus.

Pod tlakem USA se mnohé země orientují na monokultury a těžbu surovin. Tyto země se stávají hospodářsky závislé na USA – neokolonialismus. Poměry jsou zde stále vnitřně nestabilní a střídají se zde vojenské diktatury.

Vznik a vývoj SSSR

30.12.1922 vznikl Sovětský svaz jako federace několika ruských republik – RSFSR, Ukrajinská socialistická republika, Bělorusko, Zakavkazská federace. V čele vlády stanul Vladimír Iljič Lenin.

Hospodářství bylo v rozvratu. 1920 byl přijat program na obnovu hospodářství, jejímž základním plánem byla elektrifikace Ruska – vypracoval Křižanovský (goerlo) a plánoval budování elektráren a elektrorozvodných sítí na 15 let. 1921 díky neúrodě při hladomoru zemřelo více jako 5 milionů lidí.

Důsledkem občanské války bylo mj. také 7 milionů bezprizorních dětí.

Byla ukončena politika válečného komunismu, kterážto byla zavedena za občanské války = veškeré hospodářství bylo podřízeno udržení revoluce a nahrazena novou ekonomickou politikou NEP – povolovala drobné a střední soukromé vlastnictví a pronikání cizího kapitálu, přinesla oživení ekonomiky a rozvoj volného obchodu a peněžních vztahů. Nastaly nové rozdíly v majetku (zbohatlíci = „nepmani“).

1928 byly zavedeny pětiletky.

V zahraniční politice se Sovětský svaz snažil prolomit izolaci a navázat styky s pobaltskými zeměmi a uzavřít dohody se sousedy na jihu – Afghánistán, Írán, Turecko, Mongolsko. Roku 1922 se konala konference v Janově, kam bylo pozváno i sovětské Rusko. V Rapallu se sešli dva účastníci Janovské konference – Rusko a Německo)a uzavřeli zde hospodářskou smlouvu = vzdali se vzájemných nároků – Rusko se vzdalo nároků na reparace a Německo se vzdalo nároků na znárodnění majetku. Tímto byla prolomena ruská izolace a navázány diplomatické styky.

Vývoj v letech 1924 – 1929

překonání hospodářské krize – období dočasné stabilizace
1922 proběhla konference v Janově – řešeny ekonomické problémy (reparace), bylo pozváno Rusko a Německo ALE problém nevyřešen vinou Francie (velmi silný protiněmecký postoj)
Sblížení Německa a Ruska = 1922 hospodářská smlouvu v Rapallu
1924 byl přijat Dawesův plán (americký ekonom) na hospodářskou obnovu Německa – Německu byla poskytnuta finanční půjčka („dolarový déšť“) pod podmínkou, že až dojde k oživení ekonomiky, tak Německo začne opět splácet reparace = počátek usmíření mezi vítězi a poraženými = Německo bylo připoutáváno k angloamerickému ekonomickému světu – spjato s hospodářským vzestupem
1924 – 1929 29 došlo ke stabilizaci kapitalismu založeného na kapitálových investicích – vývoz kapitálu z USA do Evropy – modernizace výroby – automatizace a sériová výroba – vznikly nadnárodní monopoly – zlepšila se životní úroveň – snížila se nezaměstnanost – rozvoj automobilismu (FORD) a letecké civilní dopravy – rozvoj filmového průmyslu a oslavování amerického způsobu života = „zlatá dvacátá léta“
roku 1924 Lindbergh poprvé přeletěl Atlantik (New York – Paříž)
1925 se v Locarnu sešli zástupci Francie, Velké Británie, Německa, Belgie, Itálie, ČSR a Polska
úkol: zaručení hranic na Rýnu = Rýnský garanční pakt – mezinárodní záruky hranic na Rýně mezi Německem, Francií a Belgií
pro ČSR a Polsko byla Locarnská konference zklamáním, protože se nepodařilo podepsat
„Východní Locarno“ – něco podobného pro ČSR a Polsko
byly podepsány arbitrážní dohody mezi Polskem, Německem a ČSR– kdyby mezi nimi vznikly nějaké spory, bude je řešit arbitráž (rozhodčí), který tyto spory posoudí
1926 bylo Německo přijato do společnosti národů (Briand a Stresemann dostali Nobelovu cenu míru – za Locarno)
1928 byl uzavřen Briand- Kellogův pakt – potvrzení pacifismu, který znamenal výzvu ke zřeknutí se války, jako prostředku k řešení problémů mezi státy – podepsalo ho asi 60 států. Měl však malý praktický význam, protože nebyly stanoveny sankce pro případné porušení.
1929 v Youngeově pláně se znovu řešila otázka reparací Německa a Rakouska